Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Leash Eye - Busy Nights Hazy Days

Leash EyeBusy Nights Hazy Days

Jirka D.7.6.2022
Zdroj: CD v jewel case // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Podobných desek byly natočeny a vydány tisíce a mohli bychom se jimi přehrabovat neskutečně dlouho. Úžasné na tom je, že to s každou další funguje pořád stejně dobře.

Na polské kapele Leash Eye mě nejvíc překvapilo to, že má svůj profil na metalové encyklopedii (ZDE), ačkoliv tam má spousta skutečně metalových kapel dveře zavřené, zatímco tihle týpci vůbec metal nehrají a jsou tam. Výhodou je samozřejmě skutečnost, že máte k dispozici poměrně pěkně zpracovanou historii kapely, vydaných desek a všech potřebných informací, kterými proto nebudu zdržovat v recenzi a případné zájemce odkážu právě tam. Pokud bych měl doporučit, čemu při studiu věnovat pozornost, bude to především celková tematika a s ní spojený vizuál kapely, který jde rovnou k věci, je přímočarý a naprosto nepřipouští dvojznačnost. Leash Eye mají rádi hard rock, symboliku amerického jihu a svým způsobem to pojímají dost za hranicí vkusu. V této chvíli nechci klíčovat, jestli je to projev jejich smyslu pro humor, nebo zda to myslí celé naprosto vážně. Nevím to a doufám v to první.

 

Leash Eye band

 

Za mě tenhle jejich koncept působí dost odstrašujícím způsobem a měl-li bych se rozhodovat ohledně poslechu či neposlechu aktuální desky Busy Nights Hazy Days čistě podle obálky, šel bych raději na pivo. Možná o to překvapivěji pak bude působit tvrzení, že jejích devět skladeb a slabých 40 minut není čistou ztrátou času a že i když to na nějaké vyloženě vřelé doporučení nevidím, úplně odrazovat vás nechci a skalní fanoušky žánru s jistou dávkou obezřetnosti snad i k poslechu pozvu.

 

Muzika Leash Eye má základ v čistokrevném hard rocku a jeho klasickém nástrojovém obsazení, a to včetně klávesových nástrojů s dominujícím zvukem napodobených Hammondek. Současně má správný rockový drajv, dobře poskládané skladby, kterým nechybí spád a energie. K tomu hodně hutný booster na kytaře, vícehlasé refrény včetně hostující Moniky Urlik v několika skladbách a přiměřeně zdatného hlavního vokalistu, bez kterého by v tomhle žánru žít jednoduše nešlo. Na první pohled to všechno vypadá strašně snadně a ono to opravdu tak snadné je – Leash Eye prostě posbírali žánrové rekvizity, rozestavili je do správných pozic a napsali k nim svůj příběh. Tisíc podobných už tady bylo před tím s něčím podobným a ono to funguje po tisící prvé. Taková je síla hard rocku.

 

Limity kromě jednoznačné nepůvodnosti jdou napříč celou kapelou, protože ačkoliv vše dohromady šlape vcelku slušně, v jednotlivostech nic zajímavého ke slyšení není. Zpěvák je dobrý, ale nikoliv výborný. Baskytarista hraje dostatečně hutně, ale Glenn Hughes to není, stejně jako kytarista sází spíš na hutnost než na snahu přiblížit se Joe Bonamassovi. Bicí mají trochu pleskavý a nepříjemný zvuk, což se místy ztrácí v návalu nadšení, ale místy nepříjemně ruší při poslechu. Ten ale ve svém důsledku nepředstavuje žádnou osobní oběť, protože míra nadhledu a jistota, s jakou kapela servíruje jednu skladbu za druhou, nepřipouští pochybnosti. Album prakticky nemá vyloženě slabé místo, drží si svůj standard od první do poslední skladby a jako celek mě upřímně překvapilo. Ne snad proto, že by bylo natolik skvělé, ale vzhledem k té příšerné obálce jsem se připravoval na nejhorší ... a to se rozhodně nekonalo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky