Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aphelion jako sedmá studiová deska jako následovník rozporuplně přijaté Pitfalls. Většina z vás ji už slyšela, jaké z ní mám pocity já?

Tak v první řadě jsem po prvním poslechu věděl, že cesta k ní nebude jednoduchá. Hlavně díky tomu, že jsem nebyl spokojen s některými faktory na Pitfalls, od které se kapela nijak zásadně nevzdálila. Desku lze prakticky nejlépe shrnout jako jisté „probuzení“ po experimentální jízdě, která nesedla všem. Přibylo kytar, živé rytmiky, méně odvážných pěveckých harmonií. Do skladeb se vrací energie, kvůli které jsem si Leprous před mnoha lety oblíbil.

Deska je postavena na kontrastech, osciluje mezi polohou experimentálního popu a progresivního rocku. O metalu už bych tu dávno nemluvil. Úvodní Running Low, pátá Have You Ever? nebo The Shadow Side inklinují k novodobé poloze kapely, s velkým důrazem na aranže. Ty nejsou nijak složité, na druhou stranu ale jejich promyšlenost v blízkém kontaktu s rytmikou funguje. Ne vždy se ale daří zrovna tady udržet energii, na které Leprous stojí. V některých momentech se deska zastaví a chvíli jí trvá, než na sebe opět strhne pozornost. 

Naopak skladby jako Silhouette nebo The Silent Revelation v sobě mají to, co bych označil jako hybnou sílu Leprous. Kytarový rukopis, přesné a technické bicí, výborná basová linka. Celá kapela maká, všechno se správně proplétá. Aranží je tak akorát, aby celek volně dýchal. 

A pak je tu zpěv. Určující prvek.  

Pokud chcete přijmout Leprous, budete muset přijmout specifický vokální projev Einara Solberga. Kapela na něm staví a nadále se nemohu zbavit pocitu, že ji přerostl. Zároveň musím dodat, že je to jeden z nejlépe zpívajících frontmanů na scéně. Upřímně, snesu ho ale jedině v Leprous, protože má natolik specifický projev, že mi nesedne nikde jinde.

Aphelion – Apsida, je bod dráhy kosmického tělesa, v němž se nachází buď nejblíže, nebo nejdále od ohniska dráhy, v němž se nachází centrální těleso soustavy, přesněji hmotný střed popisované soustavy kosmických těles. Tak na mě deska působí. Smutná, částečně depresivní, chladná a vzdálená. Někdy ale plná emocí, erupcí, harmonií. Plná kontrastů. 

Aphelion je deska, která nikomu nic neusnadňuje. Potřebuje soustředěného posluchače, který pochopí její pravidla. Pokud se od začátku míjíte, nemá cenu se zbytečně kamarádit. Zároveň kapelu odepsat jen kvůli tomu, že nerozumím jejímu snažení, je škoda. Leprous jsou pojem, který za trochu snahy navíc rozhodně stojí.

Kapela se snaží vybočovat, urputně překračovat všechny mantinely a přitom zůstat stejně silná, jako bývala na začátku. Přijde mi, že tady si Leprous uvědomili, co minule ztratili a své rozlety se snažili krotit. Důraznější pasáže, kterých přibylo. Menší porce aranží, živější bicí, více přirozených kytar a jejich melodických linek. Tohle jsem postrádal a jsem rád za to, že si kapela uvědomuje to samé.