Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Znenadání se nevinnost mládí zdravě naštve a předvede v úplně opačných barvách. Krátký masakr nejbližšího okolí a zase klid. První dojem je tak naprosto rozhozen a nezbývá než si jejich třetí řadovku nazvanou Coal vyposlechnout do konce. Sebejistota Leprous, se kterou střídají tváře jako naši lidovci, mi v jistou chvíli přestává připadat nemístná. To když si přečtu, že celá kapela tvoří koncertní sestavu pro Ihsahnovi komplikované veletoče. To je vizitka jako žádná jiná, a tak to těm mlaďochům věřím. I sám mistr usoudil, že si nezkazí reputaci malou podporou, a tak na Coal drobně vypomohl. Najděte si ho tam, není to vůbec těžké. Navíc skladba, ve které vystupuje, patří logicky mezi tvrdší kusy.

Coal nám nabízí další alternativu progresivního metalu, který se nebojí sáhnout k již použitým cestám. Když je toho pomálu, tak mi to nevadí. Při poslechu posledních Leprous si nemohu nevzpomenout na výborné Soen, ke kterým mají svými citem probarvenými momenty velmi blízko. Skladbám dominují klidné, lehce drhnuté i vybrnkávané celky, kdy hlavní melodické linky vede zejména zpěv. Einar Solberg disponuje jemným tenorem, který si lebedí spíš ve vyšších polohách. Působí to mnohdy, jakoby sám anděl promlouval kdesi z rozjasněné báně. Materialisté si pak mohou myslet něco o vznešeném umění kastrátů. To je v podstatě jedno. Každopádně jde o jedno z poznávacích znamení Leprous a mně se líbí moc. Mimochodem Einar umí i přitvrdit, takže se přikláním spíš k těm bytostem s křídly.

Krom základního nástrojového obsazení se v kapele nebojí zapojit více elektroniky a zkreslených zvuků, které tu tvoří vibrující pozadí a mění vyznění jinak standardních skladeb. Klávesy využívají svých možností dosyta a nacházíme tak konglomerát klavírních partů s vrněním elektrických impulsů podzemní diskotéky. Ve skladbě Echo pak jako by vypadly „Moonspelláčům“ při třídění materiálu na album Wolfheart. Vždy jsou však decentní a nestrhávají na sebe příliš pozornosti. Unavující je ovšem přílišné nastavování stopáže do blba opakovanými motivy, které jsou často zajímavé a poutavé, ovšem slyšet je desetkrát po sobě unaví i vola. A není to žel případ jedné nebo dvou skladeb, takových se najde valná většina. Příkladem budiž Chronic , která ke konci nabírá zbytečná kila a stejným motivem nás týrá skoro dvě minuty, The Valley, kde se děje něco podobného, opět několikaminutová záležitost a nebo hned úvodní Foe.

To tu pak máme nahrávku lehce přesahující hodinu, i když by si vystačila s o třetinu kratším časem. Celou desku je bez skrupulí možné označit jako silně hitovou, hlavně pak refrény, které útočí sladkobolnými, ale neotřelými nápady. Album proto doporučuji dávkovat s mírou a rozumem. Jinak se není čeho bát, jde o velmi kvalitní práci.