Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po promu nového počinu orléanských Les Bâtards du Roi jsem sáhl víceméně s nechutí a neschopností říct našemu milému šéfovi rozhodné ne! Debutové eponymní dlouhohrající album, které vyšlo minulý rok, bylo a stále je prototypem průměrnosti s mnoha neduhy. Poslouchat se nedá, skvělý je pouze úvodní Prologue se starým chorálem Kyrie Eleison. Po jeho odeznění je už vše v rukou Les Bâtards du Roi, a výsledek je tristní. Nic lákavého…

Kdo by to byl řekl, že stačí pouhý rok, aby se z bídné kapely s ještě bídnější tvorbou stala vcelku dobrá kapela se slušnou nahrávkou jakou je Les chemins de l'exil. Les Bâtards du Roi mají rádi staré časy, bitvy, historii reálnou i protknutou fantazií. V ruce výpravný a vskutku nádherný booklet jsem se jal do zkoumání představ těchto francouzských poetů.

Zřejmě nejhlasitější posun je stran kompozičního umění. Pohrálo se i s produkcí, lépe se zpívá a ještě lépe hraje. Nebudu se předhánět v tleskavém nadšení. Nepředesílám zde, že se Les chemins de l'exil stává deskou roku, a že je kdo ví jakou perlou mezi ostatními medieval black metalovými kapelami. Nicméně v rámci portfolia Les Acteurs de l'Ombre Productions si tato nahrávka nevede věru zle. Kam bych ji zařadil? Mezi jaké kapely bych zasadil stylové hranice současných Les Bâtards du Roi? Možná zůstaneme ve Francii, to je evidentní. Na mysli mám výborné Sühnopfer. Vzpomenu si na Aorlhac nebo Jours Pâles. To jen tak na okraj. Podotýkám, že kvality Les Bâtards du Roi jsou významnější než Spellboundovy kapely.

Jeden z vrcholů alba je umístěný hned na úvod. Skladba La forêt svou až filmovou výpravou otevírá album vskutku razantně. Důraznou melodikou a důrazným lákáním do boje. Kytarový rif doprovázený skvělou sólovou vyhrávkou mi evokuje řecké spolky víc než ty francouzské. Hned následující L'âme sans repos pokračuje v krasojízdě. Opět mě nadchly výborné a zároveň příjemně jednoduché sólové hrátky. Není možné opomenout rytmickou sekci. Ta si nehraje opět na nic složitého, nehledá divočárny, dobarvuje celkovou atmosféru a staví ji pevné základy.

Slabinou podobně znějících francouzských kapel bývá vokál. Respektive pro mě. Zde je to naopak. Jeden pěvec oplývá slušně jedovatým screamem, který druhý prokládá zajímavou deklamací. Jejich projev je úzce profilový, je však poměrně barevný a nenudící. Funguje jako dobrá brána k podstatě nahrávky.

Le chevalier au corbeau lze rovněž brát jako další z vrcholů nahrávky. Hitová, avšak urputná pumelenice oplývá nakažlivou melodikou. Heavy metalové trylky jsou záhy střídány chorálově sborovými zpěvy. Zde bicí přidávají na razanci a basa se místy odděluje. Nutno říct, že členům kapely je něco málo přes dvacet let, ale perou to do nás slušně.

Je s podivem, že akustický úvod Le val dormant nepůsobí křečovitě a už vůbec ne marně. Čisté zpěvy jsou velice dobré. Opět na nic si nehrající – zlatý slavík z chlapíčka zatím není. Song se postupně rozjede zpět k black metalu a svižnějšímu tempu. Atmosféru pánové umí vytvořit i udržet. Skladba postupně graduje a vyvíjí se dobrým směrem. Jen tak dál, pánové! Titulní skladba, ve které exulant střídavě naříká a loučí se, nebo vyhrožuje

Má duše je zraněná,

Kráčím nekonečně, propadám se do zapomnění.

Mé srdce zahynulo,

Chaos mě pronásleduje jako prokletý vítr.

Nejsilnější trumf se nachází v samotném závěru. Sous la couronne de l'éternité je suverénně nejzdařilejší jak po tvůrčí rovině, tak je výtečně ošetřena aranžemi a silnou atmosférou, kdy končí oslavným nápěvem střídajíc se krákáním vran…

Kdo by to byl řekl, že mladá kapela vyroste tak rychle. Kdo stojí za nebývalým postupem Les Bâtards du Roi? Stačil jim rok, aby na sobě zapracovali, někdo za nimi stojí, nebo debut byl výsledkem starých časů a současnost je Les chemins de l'exil? Uvidíme, co přinese nahrávka následující. Zda se jednalo o náhodu nebo jasný fakt.