Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Likho - Quiet Zone

LikhoQuiet Zone

Bhut2.7.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC + Edifier R1280DB
VERDIKT: Prakticky první velká nahrávka kapely a hned taková podmanivá záležitost. Pro všechny milovníky drone, ambientu a samozřejmě depressive blacku. Silná věc.

Je mi docela jasné, že projekt jménem Likho nebude asi každému dobře znám. Však právě proto vzniká toto povídání, abychom si posvítili do hlubin tuzemských vod a vylovili v nich něco, co mnohým z nás sedne do nálady třeba naprosto perfektně.

 

Likho je one man projekt, který od počátku (někdy na začátku roku 2023) balancuje na hraně depressive black metalu, do kterého pozvolna vmíchává ambientní prvky. Hudební vývoj se profiluje a novinka jménem Quiet Zone je aktuálním vyvrcholením tvůrčích nápadů a kombinací, které za těch pár let autor nashromáždil. Každý singl, každé epko a další počiny mají svou osobitou tvář, a především unikátní atmosféru. A protože jsou tyto elementy silně podmanivé, je potřeba o nich hovořit.

 

Quiet Zone svým obalem prozrazuje, že půjde o jakousi zatuchlou náladu, kde se snoubí krása a genius loci opuštěných prostor v kombinaci s divokým životem takzvaného podsvětí, kde čelíme adrenalinovým schůzkám různých komunit, ať už jde o urbexery, graffiti writery nebo feťáky. Místo na obrázku na mě dýchá všemi těmito složkami a nevzdáleně od takových nálad se pohybuje i samotná hudba. Princip samoty a únik od společnosti je, myslím, určující klíč.

 

Tentokrát je Likho někde uprostřed mezi svou melancholií nabytou kytarovou hrou, ve které na vás zurčí explozivní směs depresivně táhlých melodií a podmanivě snových dálav, které jsme už dávno uznali velikánům jako Trist nebo Lifelover. Ovšem ambientní či jinak elektronické koření dotváří onu urbanistickou strukturu a zvláštně navlhlé podhoubí plné nebezpečí a tajemství. Ačkoliv cítím, že nejdokonalejší symbiózu těchto hudebních entit vytvořilo předešlé dílo/EP Past, tak i tentokrát jde o výživný materiál. Patrně však půjde o delší kontakt s takovou nahrávkou, takže je pravděpodobné, že i Quiet Zone nádherně vyroste. Ono to totiž není tak jednoduché, když přihlédneme k povaze nahrávky, kde se ukrývá devět skladeb, z nichž sedm čítá přes sedm minut délky. To je, myslím, dobrým obrazem toho, kterak je dílo masivní.

 

 

Hustota nálady je těžko prostupná a de facto tím dokonale podtrhuje podstatu sdělení a situování celku. Jemné tóny se mísí se znepokojivými. Přelévání atmosféry je však plynulé, lehké a když je třeba, tak i náležitě agresivní. To znamená, že tu najdete jak klidné kolébání, tak poměrně ostré výpady a správný blackmetalový lomoz v podpoře uhrančivých depresivně zbarvených melodií. Vokálu je minimum, ale když je ho zapotřebí, tak i ten dokáže vkusně vystihnout důležitost pasáže a správně zvolenou barvou do ní zapadnout.

 

Líbí se mi fakt, že každá skladba obstojí i samostatně jako singlový solitér, jelikož jde o poměrně propracované celky. Jejich společná spolupráce na albu jako takovém je však také příkladná. Rozvržení a určitá dramatičnost má patřičnou sílu a věřím, že vnímavého posluchače vtáhne bez obtíží. No, co vám budu pořád nutit – prostě to zkuste sami.

 

Pokud je mi známo, tak nahrávka (ani ty předešlé) nevychází v nějakém oficiálním nákladu. Prakticky jde o CD-R poskytnutá samotným autorem. To je trochu škoda, byl bych rád, kdyby nějaký vydavatel projevil o tento materiál zájem a poskytl mu důstojnou průpravu v podobě stylového lisovaného kousku s pestrým bookletem. Tímto trochu nadhazuji do éteru možnou udici. Ten materiál si to totiž rozhodně zaslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky