Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bloumání uprostřed labyrintu potemnělých zbytků polorozbořených ruin kdysi majestátně čnícího chrámového svatostánku v doprovodu osoby navýsost zajímavé, představě běžné průvodkyně školené skrývat a neprobouzet pocity rozechvívající tělo i mysl návštěvníků, na míle vzdálené. Osoby tajemné, na první pohled nepřístupné, avšak svým specificky zvláštním způsobem přitažlivé. Milé překvapení ocitnout se uprostřed vyprávění navýsost poutavého a vzrušujícího, ačkoliv očekávání sterilní pochůzky protrápené s křečovitým úsměvem a centrem vnímání v režimu hlubokého spánku se na zprvu nedobrovolné návštěvě zdálo být nevyhnutelným dílem škodolibého osudu.

Nicméně prvních pár chvil prologu rozrážejících klid a tlumené napětí uvolňuje majestátní atmosféru, při níž i dýchat se zdá jako nepatřičná, zavrženíhodná urážka osoby, z níž od této chvíle již nelze spustit oči a každé její slovo, gesto, úkrok stranou je s naprostou samozřejmostí hodno následování.

Projev plný rozvahy, ale i stupňujícího se napětí přirozeně šplhající vstříc vypjatým pasážím, jež ovšem ani na svém ostrém vrcholku nesklouzává k lacinému bezhlavému útočení prosté předchozí důmyslně vystavěné opory kytarových smyček a perkusí, evokující přednes jiné vypravěčky příběhů s otevřeným dějem Dany Schechter v její poloze přenášené skrze Insect Ark oproštěné od syntetického skřípění a odosobnělého lomozu. V jistých aspektech obě ženy táhnou za jeden provaz, avšak jejich cesty poměrně záhy nacházejí odlišné způsoby, kterak překonat nástrahy labyrintu v putování za kýženým cílem.

Pravá učitelka, jejíž odkaz prapodivné nadpozemskosti, sebejistého experimentátorství, fluidum, uhrančivost prostupující veškerým děním a obestírající zcela přirozeně celou paletu konání Lili Refrain, však pochází z jiné, silnější, mnoha lety zkoušené příbuzenské větve, na jejímž počátku společně s Michaelem Girou vdechla život neuchopitelným, krásným, ovšem krutým i nestálým Labutím. Stín nepřekonatelné Jarboe však nedusí, nepošlapává odhodlaně hořící plamen, který provází návštěvníka od prvních tónů, nýbrž ukazuje směr a nabízí alternativy možných pokračování, z nichž především na závěrečných zastaveních Lili již nevybírá s jistotou, odvahou zkušeného tvůrce osudu a své svěřence na poslední chvíli svede do pouhého předsálí, nikoliv po vzoru pravé mistryně před oltář, kde jedině oběť jí samotné otevírá bránu vstříc skutečné nirváně. Namísto zklamání ale převládá zvědavost, touha se znovu vracet, objevovat, nechat opětovně vést, tentokrát již bez předsudků, nedůvěry a strachu z neznámého. Oltář je na dohled a cesta k němu zůstává stále otevřená…