Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čistě instrumentální muzika může mít mnoho podob a dnes velmi často skloňovaný post-rock nemusí být nutně jedinou cestou, kterak se pokusit předat svoje pocity posluchačům. Lilium Sova je trio pocházející ze švýcarské Ženevy a i když funguje už od roku 2006, s předáváním pocitů prostřednictvím svých nahrávek nijak zvlášť nespěchá. Deska Tripartite Chaos vyšla v roce 2008, Epic Morning o čtyři roky později a logicky tedy za další čtyři roky se objevila deska letošní, jejíž dlouhý název opisovat nebudu.

Nicméně si jej ještě jednou přečtěte. Jeho rozdělení na dvě části není jen tak sranda sama pro sebe, ale promítá se i do seskládání alba, které sestává taktéž ze dvou dílů, což ale ocení především ti, kteří investují do gramodesky. Vtip ale není pouze na povrchu a při otáčení desky na gramci, ale hlavně v obsahu. Protože kromě baskytary a bicích se na albu a v rukou Loïce Blazeka objevuje elektrické violoncello na Áčku, a proti tomu kytara na Béčku. Čímž máte všechny indicie k tomu, abyste poznali vraha a celý případ vyřešili.

První část alba (ta s cellem) má na můj vkus poněkud syrový, ostře vyřezaný a v důsledku celkem nepříjemný zvuk. Jasně, underground. Omluvou by snad mohl být fakt, že kromě triumvirátu nástrojů a samplingu ve skladbě Ofkæling v mixu není nic dalšího, čím by se aranže staly komplexnější a trochu obrousily hrany. Bohužel díky této ohlodanosti low-budget produkce naplno vyniká a není to asi to, co bychom chtěli slyšet. Vedle toho druhá část už tenhle nedostatek maskuje (více či méně) zapojením elektrické kytary, která místy bez přehánění atakuje blackmetalové kolbiště (Invisible In Swarm), místy se rozplývá v noisovém oparu (Scaffold Is Ready), i když většinou drží basu s rytmickou sekcí.

Tím myslím především to, že Lilium Sova se zaměřují především na technicky pojatý přednes, cosi jako math rock, i když žádná velká technická sláva to bohužel není. Co do osobních pocitů vzdáleně přirovnám k italským Lento, i když ti jsou o dva světelné roky dál, a možná k domácím Orchestra, kteří mi ale taky přijdou o dost zajímavější.

Technické experimentování Lilium Sova je z titulu nekonvenčně uchopených kompozic i nástrojového obsazení sympatické, ale viděno střízlivě i celkem jednoduché, možná naivní, a možná prostě jen pro danou chvíli maximálně možné. Ocenit lze především snahu uchopit zaběhnuté věci trochu jinak a přijít s vlastním, dost možná i osobitým pojetím. Vidět v tom ale víc než jen přiměřeně zdařilý pokus o lehce netradiční přístup jde těžko, jakkoliv bychom si všichni mohli přát opak.