Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to už 21 let, co Linkin Park existují. To je pořádné číslo. Kdejaká kapela by tohle nevydržela pohromadě, natož takto sledovaná a očekávaná s každou další deskou. Klobouk dolů před kapelou, která nejen že takto vydrží, ale že se snaží své hranice nadále posouvat dál a nedělat zbytečná ohlížení se za minulostí. A to i přes to, že by to bylo kurevsky pohodlné - prostě jen vydávat sobě podobná díla a jet na stejné vlně, dokud to jde. Nu-metalová scéna už prakticky vzato neexistuje, všechny kapely, které ji definovaly, už jsou někde jinde nebo neexistují. HC-čková nasranost ruku v ruce s dobou, roubovaná tu na elektroniku a tu na hip hop, ta je pryč a opakují ji jen kapely, které touží po tom, aby se tak hrálo dál.

Z veličiny Linkin Park se postupně stala elektronicky-rocková kapela, tak jako se z Korn stala poměrně nezáživná banda jedoucí podle jednolité šablony. Schopnost šokovat posluchače, jako to uměli pionýři tohoto stylu, tu už tyto kapely nemají a je vlastně otázkou, zda je to ještě vůbec potřeba.

Noví Linkin Park jsou popoví, přesně tak, jak bylo avizováno. Svůj agresivní projev si kapela udržela vlastně jen na první desce a od té doby šla vlastní cestou, na níž se dodnes úžasný a neopakovatelný Chesterův vokál dostával čím dál více do popředí produkce. V současné době je kapela ve stavu, kdy staví na zpěvu vlastně celou kostru skladby.

Brad Delson o natáčení mluví jako o velice kreativní práci, kdy kytary vlastně slyšíme všude, ačkoli o tom nemáme ani ponětí. Za sebe mohu říci, že vím o čem ten člověk mluví a jsem na to zvyklý, u této kapely to ale dostalo zvláštní formu. Deska zní synteticky (jako nejeden počin v minulosti), kytarová práce je zefektovaná a modulovaná. Vlastně jako u Depeche Mode, kde mají akustické nástroje svou velkou roli, ale my o nich nevíme, protože vše zahrané naživo dostává už v počátku jiný zvuk. Bohužel u Linkin Park chybí dravost, která je definovala. A umělecká síla a smysl, jaký šlo nalézt na The Thousand Suns, tady chybí taky.

One More Light postrádá mnohé, aby to za to stálo. Deska, která byla tvořena v základu na vokálech a až poté se dodělával zbytek, útočí pouze popovými triky. U popu je základem hitový potenciál, který ale v dnešní době nutně musí jít ruku v ruce a něčím objevným, jiným, novátorským. Linkin Park umí napsat dobré skladby, což je věc, na které dle informací ze zákulisí celá tahle deska stála. Nemohu si pomoci, ale dobrých skladeb je tu velice pomálu. Linkin Park se pustili do legračních popěvků, které definují ten horší odstín popovek dneška – tedy věci založené na zapamatovatelném popěvku, co si lze pustit jako vyzvánění do telefonu. Nejlépe v efektu násobeného vokálu, aby vznikl dojem, že to zpívají všichni kamarádi hned od chvíle, kdy ráno vyvalí pupek zpod peřiny. Párty na pláži. Opravdu je to nutné, kluci?

Na singlu Heavy, který podle kapely obsahuje jádro pudla desky, spolu s hostující indie-popovou zpěvulí Kiiarou, ukazuje kapela především pozici, ve které v současné době je. Sice se nadále zpívá o problémech, o drogách, o pádu někam do zlého kouta bez oken. Zní to jako r´n´b skladba hodící se spíše k oné hostující zpěvačce než k této kapele. Že chce kapela zkoušet nové věci, jí patří ke cti, musí na to ale mít větší koule a snahu jít do umělecky výnosných a zajímavých experimentů. Tohle se jí nedaří po celou stopáž desky. Ona Hybrid Theory vlastně taky vznikla z hecu jít jinam než ostatní a byla to pecka, popová poloha je ale nezáživná a skladby nejsou paradoxně tím, co by bylo dobře napsáno. Ani když si „zostřím“ ty kytary a bicí někde v podvědomí, nadále to za moc nestojí. Leze mi z toho ubrečená halekačka odněkud z vysmáté pláže. Na to, jak vesele a energicky působila minulá deska, nějakým způsobem nezávisle a alternativně, mi tohle přijde jako zbytečná snaha o cosi víc, co v tom není.