Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moloken jsou jednou z mnoha kapel, která je v zaslaných promo materiálech připodobňována k Isis a Cult of Luna, a jejíž styl je řazen někde na pomezí post metalu a sludge. S druhým tvrzením klidně můžeme souhlasit, s tím prvním už to bude těžší a hned v úvodu předesílám, že v tomhle porovnávání a srovnávání jsou současní Moloken celkem nevinně.

Tahle kapela ze švédského Umeå funguje už osm let a včetně té aktuální má na kontě tři dlouhohrající desky. Hledat v jejich diskografii nějaký vývoj je více méně akademická otázka pro nejzavilejší fanoušky, nicméně jedna věc je viditelná na první pohled – nová deska je krátká. A to dost. Moloken ustoupili od delších kompozic, které se mnoha ohledech skutečně mohly svým výrazem blížit soudruhům z Cult of Luna, a celých osm skladeb vtěsnali do devětadvaceti minut. Těch osm skladeb jim nahrál Pelle Henriksson (práce třeba na Meshuggah, Cult of Luna, Breach, Entombed) a pěkným artworkem přikryl Costin Chioreanu (Bloodbath, Paradise Lost, Ulver, My Dying Bride). To jen tak pro pořádek.

Ono celkové zkrácení oproti dřívějšku jsem samozřejmě nezmiňoval jen tak pro nic za nic, ale z poměrně zásadního důvodu. Při seznamování se s deskou může tahle koncepce převážně kratších songů působit v duchu žánru překvapivě a mnoha ohledech – přiznávám – nedotaženě. Typicky hned první skladba končí právě v momentě, kdy posluchač začíná tušit budoucí vývoj a dalších mnoho minut podladěného strádání. Nestane se. A nestane se víc věcí.

Moloken se celkově snaží víc experimentovat, posunout svůj výraz o kousek vpřed, vybrat si něco z metalu, něco málo z hardcoru, něco z atmosféry, něco z dizharmonie, chvíli se plížit pozvolna a jaksi nesměle (All Is Left To See) a následně se utrhnout podobně jako němečtí Planks (Burst). Stejně tak nemají problém opustit tradiční skladbu a s kompozicemi si hrát tak, že zprvu vytváří dojem nahodile roztroušených motivů, breaků a nápadů, se kterými je potřeba se ještě párkrát vyspat, aby je jeden mohl plně docenit. Ten dojem tu je. Ten dojem umocňují krátkometrážní a naprosto protikladné věci jako I Can't Hear You a zmíněná Burst, ale i řada míst, která skončí před tím, než se stačí pořádně rozvinout. Alespoň myšlenky se tím směrem ubírají.

Vracím se k tomu stále dokola, takže už naposled. Moloken našlápli dobře a na desce je zadělána slušná hromádka dobrých nápadů, které ale zůstávají poměrně osamoceny a ve výsledku vzbuzují vyšší očekávaní, než kolik je ho následně naplněno. K tomu přidejme řádku hostů a jimi rozšířený nástrojový park, celkovou koncepci všech tří alb Moloken, která právě albem současným vrcholí a končí, a třeba i nekompromisně vytvrzený zvuk (v čele s dřevorubeckou baskytarou), který lze přijímat i odmítat stejně snadno. Tím vším chci říct, že sebrat takto hozenou rukavici někdo jiný, mohlo z toho být album par excellence, a že jistá nedotaženost je z téhle desky cítit poměrně snadno. Rozdíl mezi dobrou a skvělou prací je sto procent práce navíc. Tohle prostě platilo a platit bude.