Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou nějak nemůžu kápnout na dobrou novinkovou desku, potácím se mezi průměrem a recenze s posledního období se tváří více méně posmutněle. Asi neumím hledat … a možná taky hledám sám v sobě, fakt nevím. Každopádně teď v pohodlí domácího poslechu vytahuju hodně často alba staršího data, časem prověřená, zamilovaná a nechávám se unášet vzpomínkami na doby, které už nikdy nebudou. Je v tom velká dávka nostalgie, krásných zážitků, takového vnitřního klidu, který se mi rozprostře po těle a hojí čerstvé rány. Skoro by se mohlo zdát, že se dnes pustím do recenze na nějakou starší záležitost, přesto ale i tentokrát zůstaneme v současnosti. Opět budu pokoušet štěstí, vytvářet si naděje a domněnky o tom, jak by se věci měly dít, abych pak přišel na to, že všechno je na světě jinak.

Onou dnešní novinkou je album nazvané A Rose Of The Apocalypse, které na svět přivedla švédská formace Draconian v červnu tohoto roku. Tuto partu asi není třeba nijak představovat, většina z vás se s jejich tvorbou v minulosti jisto jistě setkala, přece jenom se brodí tímhle slzavým údolím už od roku 1994 (i když zpočátku a velmi krátce si říkali Kerberos). Neřekl bych, že jsem jejich blížící se desku vyhlížel s pocitem nějakého očekávání či napětí; pravda, těšil jsem se na ni, ale tak nějak jsem tušil, čeho se mi na ní dostane a čas před jejím vydáním plynul volně. Hudební projev Draconian zažívá změny jen velice pozvolné, jdoucí tak říkajíc s dobou a tak se od počátečních spíše pomalých, rozvláčných doomových skladeb ze skvělého alba Where Lovers Mourn (2003) produkce mírně zrychlovala, přitvrdilo se v kytarách a prozatím posledním důkazem kvalit kapely byl počin Turning Season Within (2008). Skvěle poskládaná, dynamická deska se slušným zvukem dávala dalece zapomenout na všechny předsudky vůči modelu gothic-metalových kapel pojících hrubý mužský vokál a ženský hlásek, které ve snaze vytvořit emočně silné album sklouzly většinou k utahané popové limonádě. 

Album bylo ohlašováno již někdy v průběhu jara a pro ukrácení chvíle byl do světa vypuštěn i videoklip ke skladbě The Last Hour Of Ancient Sunlight a samozřejmě i další detaily. Jedním z nich byl i artwork nahrávky, který musel být fanouškovi kapel žánru gothic / dark / doom hned něčím podezřelý. Práce Setha Sira Antona je poznatelná jako málo která a frekvence jejího výskytu v poslední době je více než malá (namátkou Paradise Lost, Flowing Tears, Moonspell, Foreshadowing, Oceans Of Sadness, Dagor Dagorath no a samozřejmě domovská kapela Septic Flesh). Líbí? Nelíbí? Nechávám na vás, sám nijak v oblacích nejsem.

S bonusem se k posluchači dostane celkem deset skladeb zabírajících více jak hodinovou stopáž, ony ty delší kousky Draconian nikdy nečinily problém. Úvod alba v sobě nese stigma desky předchozí, rukopis celkem patrný a v podstatě naplňující mé očekávání. Střídající se hlasové polohy, silné a výrazně melodické kytary, střední rozvlněné tempo, které se občas ztrácí v přílivu nálad a melancholie. Konkrétně zvuk kytar mi v mnohým pasážích připomíná poslední tvorbu Paradise Lost, asi v tom bude mít prsty producent posledního záseku Angličanů Jens Borgen, který se tady ujal mixu a masteringu; podoba mnohdy zarážející (třeba ve zmíněné klipové záležitosti). Poslouchám dál, deska plyne vpřed už třetí skladbou a přece jenom si říkám, že oproti jejímu předchůdci jaksi pokulhává, jako by z nedostatku sil potřebovala vždycky na chvíli zalapat po dechu a zase se posunout o kousek vpřed. Největším nedostatkem čerstvého povětří trpí asi šestá Dead World Assembly, u které je sice patrná snaha dohnat bohatost pomalých pasáží na aranžích, ale výsledek útočící na smyslová ústrojí se ne a ne dostavit. Lehké skomírání pokračuje i nadále, stále častěji se vyskytují akustické kytarové pasáže, pomalá tempa s popovými popěvky, aby se pak zase vrátila jízda, kterou Draconian předváděli dříve. Závěr desky na mě působí nějak rozpačitě, rozmázle a nemůžu se ubránit dojmu, že to chtělo zkrátit, zrychlit a prostě trochu nakopnout.

Tak vám nevím, Draconian jsem měl vždycky rád, ale novinka mi přijde trochu povadlá. Místy se chytám zcela samozřejmě a jinde mi padá hlava bez myšlenek na cokoli směrem k desce stolu. Snad by mnohé vysvětlil koncept dílka, do kterého jsem sem, přiznám, nepustil. Hudebně mi ale A Rose Of The Apocalypse přijde jako krok směrem k průměru scény, nad kterým si tito Švédové doposud drželi jistý nadhled. Přesto si i nadále stavím Draconian poměrně vysoko a hodnocení tomu bude odpovídat, v hlavě mi ale začíná hryzat červík pochybností.