Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Šestnáct let na scéně a čtyři dlouhohrající desky už je historie, se kterou je nutné počítat, byť by se někomu mohlo celkem oprávněně zdát, že poslední roky bylo u australských Lo! poměrně ticho. První tři alba s bonusem jednoho EP se vešla do období šesti let a stejně tak dlouho jsme si museli počkat na novou desku, která se konečně vyloupla na svět na začátku dubna. Stalo se tak na Pelagic Records stejně jako v případě předchozích dvou alb (Monstrorum Historia 2013 a Vestigial 2017), což samo o sobě už dává minimálně tušit, o jakou hudbu přibližně půjde a že očekávat určitý kvalitativní standard je zcela na místě.

Žánrově lze tenhle kvartet ze Sydney zařadit kamsi do širokého prostoru post-metalu či post-hardcoru, a to z té kategorie, kde nejde ani tak o rozlehlou plochu nálad a emocí, jako spíše o destrukci posluchače hudebními metodami na hraně slušnosti. Ano, Lo! jsou mnohem víc hardcore a z metalu si berou hlavně hustotu kytarového zvuku ne nepodobnou kapelám z žánru sludge. Máte jasno? Snad aspoň trochu...

Deska The Gleaners je z nahrávek toho druhu, kterým jejich čtyřicet minut postačuje k vyčerpání kapely i posluchače. Jedním slovem intenzivní. Nervní. Zneklidňující. Prostředkem k dosažení účinku možná překvapivě není úplně současný zvuk, žádné disonance a složité rytmy hrané na přeskáčku, ale spíš zvuková abrazivnost, jejíž kořeny jdou minimálně dvacet let nazpět. Řádně hutná a současně ostrá kytara, nařvaný a často zkreslený vokál, jistá animálnost v projevu, nasazení, nekompromisnost. K tomu melodie na hraně rozpoznatelnosti a produkce ořezaná na hranu, žádný elektro bordel okolo a licenční poplatky za složitý balík softwaru. A zajatci se neberou.

Jednotlivé skladby jsou většinově přiměřeně krátké, razantní a od klasické kompozice posunuté do lehkého chaosu, který rády šíří kolem sebe. Jistá licence propracovanosti přichází až s titulní skladbou, která svým časem přesahuje osm minut a v níž kapela jasně ukazuje, že jednoduchost pro ni není východisko a že přemýšlivost je jedním z nástrojů. Možná právě s ní lze zahájit poznávací cestu deskou, která od toho momentu začne otvírat svá zprvu skrytá zákoutí a zcela jasně přesvědčovat, že nejde jen o hutný kytarový bordel. Následně skladby jako Kleptoparasite nebo Cannibal Culture pak vyrostou do velmi slušného rozpětí a vlastně zcela přirozeně posluchače vrátí na začátek k opětovnému, tentokrát mnohem soustředěnějšímu poslechu, který díky zmíněné hudební nervozitě nemusí naskočit hned na první dobrou.

Limity samozřejmě jsou a časem přijdou rovněž, ať už půjde o hodně nekompromisní přístup k masteringu, o výrazné vytažení kytary třeba na úkor baskytary, kterou lze často podezřívat, zda vůbec něco hraje (Rat King), nebo o blbě znějící a jaksi zastrčené bicí. Stejně tak u poslední skladby jeden zapochybuje, jestli už neměla být v roli nějakého bonusu nebo jasného kandidáta k dopracování či přehodnocení toho, jestli čisté zpěvy jsou skutečně to pravé. Prostě není všechno zalité sluncem, ale tak už to v životě chodí a toho dobrého lze najít poměrně dost. Pokud ovšem nemáte problém si pod pojmem „dobrý“ představit ekvivalent rány karabáčem přes záda. Nebolí to dlouho.