Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rozohněná avantgarda Lychgate se po dvou letech vrací s novým pokračováním svého vznešeného pojetí black metalu. Greg Chandler a jeho věrní opět sestoupili do londýnského divadla, kam už běžní návštěvníci nepáchnou a normální jedinec má problémy jen projít kolem. Budova je už léta zavřená, dávný požár smetl její umělecké hodnoty. Přesto se její podzemní místnosti s oponou k něčemu hodí. Jsou to právě Lychgate, kteří tudy schází po schodech, náruživě komponují, živě gestikulují a přednášejí zde svůj aristokratický black metal.

Z hudby Lychgate jde snaha o jiný náhled, kdy je fascinace nedůvěrou v lepší zítřky prostoupena ponorem ve vlastní tmu a důrazem na majestátnost. Každý jsme tak velcí, jak nám rozum dovolí. Lychgate zprvu budí dojem, že se jen naparují a "skutek utek", ale jejich odkaz je přeci jen hlubší. Jejich hudba, to je přerušovaný tok filosofického přednesu zhýralých blackmetalových představ a pohnutek přetavený v neobvyklé kompozice, kde nehrají prim kytary a lesní špína včelínů. Na prvním místě je vznešenost a její temná recitace. A varhany! Muž s maskou se ukloní a jeho úkolem je nechat posluchače v němém úžasu, protože jeho atypický přednes by měl šokovat a nad jeho skrytým obličejem je nutné neustále dumat a mimicky vysílat nechápavé dotazy plné nejistoty. Popřípadě rovnou přehrávat šílenství a okatě se svíjet ve VIP salónku. Možná to tak mají Lychgate rádi a taky je dost možné, že je to vůbec nezajímá...

Evidentně se ovšem snaží posunout černý kov nad rámec jeho běžných hodnot. Tak, jako se to už v minulosti pár vyvolených pokusilo a několik z nich to i dokázalo. Své zahleděnosti navzdory, doopravdy ale právě díky ní. Lychgate a jejich prazvláštní přístup k extrémní muzice její podstatu změní jen sotva a na vyšší vnímání ji jako celek také neposunou. Jsou ovšem schopni ji na chvíli vykolejit a nechat pokračovat mimo zajetou trasu. Vděčí za to svojské práci s kompozicí, uvnitř které je kladen důraz na vznešenost v kombinaci s divokou psychedelií a okultním podtextem. Mise Lychgate je temnou filosofií, zvláštní a rafinovanou. Pokud se podaří nahlédnout pod její podivínskou strukturu, kde vládne svět za maskou, bude vám hudba této kapely připadat honosná a zajímavá. V opačném případě vás ale při nahodilých pokusech ovládne nepochopení, zmatek a nedůvěra.

Sestavu Lychgate opustil basák Aran, jinak ex-člen dnes již legendárních lesníků Lunar Aurora. Nahradil jej novic A.K. Webb a osobně mne tahle skutečnost může mrzet jenom proto, že sílu Lunar Aurora jsem vždy uctíval a kapely, které si prošel Webb, vůbec neznám. Na funkci zaníceně filosofující jednotky Lychgate nemá ale tahle změna takřka žádný dopad. Druhá deska pokračuje v avantgardně servírované jízdě, při které si člověk sáhne na dno svých psychických sil, aby se na realitu podíval trochu z jiné stránky. Nedá se říci, že by poslech druhého alba Lychgate bolel a způsoboval by přilíšnou újmu na zdraví, ale jeho úloha je speciální a žádá si svůj speciální okamžik. Kapela posouvá své hranice ještě o kus dále a láká k obdivu specificky pojaté hudby. V prostředí jaké nabízí, je člověk odnesen zpět v čase, uvědomuje si hodnotu starých věcí a dotýká se termínů jako jsou jed, vášeň či rituál. Slyší staré nástěnné hodiny, slyší promlouvat duchy skrze zdi a některé i vidí. Je vystaven zámecké atmosféře a tajným schůzkám místní šlechty, v zájmu pokroku a černé magie.

Hudbu samotnou řídí varhany a jejich široký rejstřík. Kytary jsou pouhým doprovodem a hlas je přednášejícím ve vylidněném sále. Podstatné to pojmenování tvorby Lychgate, ale zopakujme si ještě jednou to nejdůležitější. Lychgate nemění dějiny, ale jsou schopni je nechat prožít. Nejsou těmi, kdo posune hranice žánru, ale jsou těmi, kdo na ně poukáže. Přes všechnu domnělou nesourodost a hroší kůži je "An Antidote For The Glass Pills" povedenou deskou, ke které je jen nutné najít správný klíč.