Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Maceration - It Never Ends...

MacerationIt Never Ends...

Garmfrost16.1.2023
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Návratové album Maceration je živelné a ostré jak žiletka...

Všelijakých návratů už bylo. Před lety se s tímto boomem doslova roztrhl pytel. Postupně se scéna lehce uklidnila, nicméně láska ke starým pořádkům neskončila, návraty pozapomenutých kapel a zpěváků nepřestaly lákat kdejakého exota. Začal jsem zhurta, ale moje rýpnutí se netýká každého. Leccos mi udělalo velkou radost. Mezi takovými figuruje i albový návrat dánských deathers Maceration, jejichž debut korzoval mými sluchovody před neskutečnými třemi dekádami. Uf a třikrát uf! Maceration tehdy patřili mezi první deathové spolky z těch končin a jestli ne první, tak skoro. Je možné, že by unikli mé pozornosti tehdy a zcela určitě i nyní, nebýt přítomnosti Dana Swanö, který obě nahrávky nařval svým gurutálním growlem.

 

Kapela má svého stálého zpěváka - Jana Bergmanna Jepsena, ten však své místo přenechal slavnějšímu pěvci a svou úlohu si užije zejména na koncertech, kam se, jak se dá čekat, Dan zřejmě nevydá.

 

It Never Ends… v sobě nezapře dánskou krev. Kytarista Jakob Schultz své už dávno dokázal v řadách Invocator a bubeník Rasmus Schimdt, známý ze svého účinkování Illdisposed či z koncertní sestavy Myrkur, rovněž patří mezi uznávaná jména. Nicméně z desky na hony čiší zvuk a styl melodií proslavený ve Švédsku. I kdyby za mikrofonem nestál Dan, staří fans nepřeslechnou náznaky prvních desek Edge of Sanity, Dismember či Entombed. Mix i mastering měl na starosti jak jinak Dan, kruh se tedy uzavírá. Kytary chrastí, křupou, bicí uhání, ale neblázní. Jedná se hodně o starou školu, deska je retro jak řemen, ale tak nějak ne unaveně. V podstatě mi připadne, že jsem nasedl do stroje času a dostal se zpět na začátek devadesátek, kdy podobné řezby nahrávali dvacetiletí kluci a ne šedivějící fotříci.

 

Oba kytaristé jsou za ty roky spolu doslova srostlí, jejich kytarové propletence zní krásně přirozeně, nestrojeně. Rytmické vyhrávky, kila… rytmická kytara nedělá sólovce pouhý doprovod, ale hezky se spolu střídají. Nováček Robert Tengs na svých tlustých strunách mezi oba veterány zapadl jak prdel na hrnec, což vlastně platí i o výše zmíněném Schmidtovi. Rytmická sekce je skvěle pestrá a hravá. Dan nad tím vším řve svým mocným growlem, jaký jsem od něj nečekal věru čtvrt století. Dle slov kapely své party nahrál extrémně rychle, což mě vlastně ani nepřekvapuje. Ovšem o nějaké upocenosti či nepromyšlenosti nelze hovořit. Zpěvy zní přesně tak, jak mají. Ano, jsou spontánní, jsou živé, ale také důkladné a skvěle padnoucí.

 

 

Skladeb na albu najdeme devět. Jejich vyznění je mocné, poslech příjemný a nenáročný. Od posluchače se čeká, že bude pařit a mlátit hlavou. Skladby jsou melodické, ale ne za každou cenu a nehrají hlavní roli. Hlavní roli dostal chrastící mazec.

 

Death metal v rukou Maceration je starého střihu, není ale zastaralý. Hrají ho starší pánové, ale zestárlí rozhodně ne. Tito rafani mají v sobě energie na rozdávání. Pevně doufám, že nás poctí další nahrávkou, byť by ji nenařval Dan. Snad nebudeme muset čekat dalších třicet let. To už bychom se někteří nemuseli dočkat…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky