Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S oaklandskými Machine Head je to občas jako na houpačce a kdo sleduje jejich dráhu od úplného počátku, zažil si s nimi už všelicos. Kapela v roce 1994 debutovala výbornou deskou Burn My Eyes a v podobném duchu moderního thrash metalu pokračovala i o tři roky později na druhé nahrávce The More Things Change... S koncem milénia se pak naplno rozjela móda KoRn (a chcete-li nu-metalu), což samozřejmě nezůstalo bez logické odezvy napříč hudební světem a nejedna kapela ucítila možnost přihřát si vlastní polívčičku u ohně, který zapálil někdo jiný.

Machine Head podle mého názoru přizpůsobili mnohem víc svůj šatník a účes než vlastní hudbu, nicméně nahrávka The Burning Red (1999) (i když pořád celkem výborná) jasně odráží dobu svého vzniku a příliš neskrývá snahu kapely strefit se do obecného vkusu té doby. Možná právě ona roztříštěnost mezi vlastními kořeny a snahou být někdo jiný pak dala vzniknout doposud nejslabší desce, kterou nevýrazné a ve všech ohledech klopýtající album Supercharger (2001) bez debat je. Vrátit se k této desce lze omluvit z čistě studijních důvodů.

Jistý odraz ode dna přišel dva roky nato, kdy kapela po další výměně kytaristy (v sestavě se objevil do dnes sloužící Phil Demmel) vydala celkem slušnou desku Through the Ashes of Empires, nicméně to zásadní se odehrálo ještě o další čtyři roky později. Pokud jsem v té době už nad MH zlomil hůl a škodolibí posměváčci z řad riflových old-school thrasherů slavili své mrzké vítězství, po vydání The Blackening (2007) bylo všechno jinak. Do věčně nasraného Robba Flynna jako kdyby někdo nalil živou vodu, a těch osm na tento špinavý žánr dlouhých kompozic doposud představuje neskutečně energickou a především kytarově nápaditou přehlídku moderního thrashe, jaká tu dlouho nebyla široko daleko. The Blackening pro mě znamenal zlom a znovuoživení zájmu o tuto kapelu, která podle všeho doposud neřekla své poslední slovo.

Jenže společně s tím, jak ona živá voda postupně odtékala do pisoáru, tak postupně vysychaly i nápady v hlavě páně Flynna. V roce 2011 vychází sice ještě velmi slušná deska Unto the Loust, po níž ale následuje opětovný sešup směrem dolů v podobě Bloodstone & Diamonds (2014). Na ní jakoby kapela opět váhala na tím, jakým směrem se vydat, zda ctít svoje vlastní kořeny, anebo se pokusit udělat ze sebe epickou velko-kapelu, která monumentální fasádou maskuje zcela prázdný prostor uvnitř. Nová deska jasně ukazuje, že ta horší možnost je ta správná.

Album Catharsis je venku od konce ledna a bohužel zcela jasně potvrzuje, že Robb Flynn sice zůstal i nadále nasraný až na půdu, ale že mu opět odešly múzy kamsi do neznáma a že novinka padá až hodně na dno kapelní diskografie.

Pokud jsem už v případě Bloodstone & Diamonds měl problém s hracím časem (71 minut), na nové desce jdou MH ještě o tři bezohledné minuty dál. Pokud jsem měl problém s tím, že kapela hraje spíš na efekt a prvoplánově, na novince jakoby rezignovala na jakékoliv snažení se a vymýšlení čehokoliv byť jen trochu zajímavějšího / složitějšího / nedej bůh progresivního. Už úvodní skladba Volatile, které zhruba po dvou a půl minutách dojde úplně dech, jasně ukazuje marnost současného počínání. Průčelní zeď zvuku nové desky je tvořena mohutně nazvučenými bicími, které v mnohém připomínají perkusáky ze Slipknot, a Flynnovým vokálem, což je ale v součtu žalostně málo. Nehledě pak k vyloženě odbyté kytarové práci, která se většinou nezmůže na víc než na základní riffování a pár povinných sól bez zajímavého nápadu.

Zdaleka největším problémem Catharsis je ale její prvoplánová snaha vlézt svému posluchači do zadku a zahrát mu z každého konce malý kousek. Tím prvním koncem je jednoduše nasekaný, rádoby drsný a tvrdý metal, tím druhým pak laciné a místy až neskutečně vlezlé popěvky (nejen) v refrénech. Obojí v zoufalé snaze dát to nějak dohromady reprezentuje asi nejtragičtěji skladba Beyond the Pale, ale stejně tak i řada dalších, ze kterých člověk nemá jasno, jestli vzít do ruky klacek a jít s ním něco rozmlátit, anebo zažehnout zapalovač a nablble se uculovat do prázdna (refrén Triple Beam).

Dalším do očí bijícím nedostatkem je zoufalá snaha slepit dohromady byť jen jednoduché kompozice. To co pro Machine Head nikdy nebyl velký problém a naopak na albu The Blackening představovalo zcela přirozeně plynoucí tok nápadů, instrumentálních vyhrávek a pro posluchače ve výsledku znamenalo neskutečnou poslechovou manu, na Catharsis ztělesňuje pouze utrpení a zmatek. Ony dvě zmíněné pózy - rádoby tvrdá a rádoby přívětivá - kapela lepí krkolomně a v mnoha případech až násilně do celku, který už z podstaty věci celkem být nemůže. Kompozicím zásadně chybí přirozený spád a Machine Head jakoby si nemohli vybrat, jak chtějí znít a působit, a ze kterého soudku si mají vybrat. Takže zkouší všechno a plácají to jedno přes druhé s žalostným výsledkem.

Catharsis je z tohoto pohledu nejroztříštěnější deskou Machine Head, která v úvodu deklamuje svoje fuck the world, ale o pár skladeb dál zkouší pomocí akustické kytary a dojemných vět (Bastards, Behind a Mask) rozplakat všechny kolem. V tomto případě ani neřeším, že zvuk desky je v duchu doby, kapelních tradic a známého škůdce Teda Jensena přehulený jako prase, že závěrečných pět skladeb bych s klidem vyhodil z řádné edice a přilepil jako bonus někde na limitovku, a že i přes všechnu kritiku by se na desce v několika málo skladbách našlo několik málo dobrých míst a nápadů. Všechno jsou to podružnosti, které dalece zastihuje snaha kapely být někdo jiný, než na co má podle mého názoru potenciál a schopnosti. Asi nemám problém respektovat, že se Machine Head rozhodli jít jinou cestou, než na jaké bych si je já osobně rád představoval (co na tom taky záleží?), a že to možná bude zase pro jiné ta nejzajímavější cesta. Ale už mám problém se toho sám jako posluchač účastnit, protože moje priority jsou už dávno jinde. Každý do jiného kouta, tak snadné to bude.