Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celkem často pozoruju, že se ve svých hodnoceních rozcházím se zbytkem světa, ale že to bude až tak hodně, to bych nečekal. Pro mě trochu překvapivě mají Machine Head svůj profil na metalové encyklopedii, kde třeba za mě dost výborná debutní deska Burn My Eyes (1994) má po dvaceti recenzích průměr 66 %, zatímco novinka se čtyřmi recenzemi 72 %. Jasně, jsou to čísla a ta ve spojitosti s hudbou a osobním vkusem každého z nás můžou znamenat velký žádný, ale přece jen se člověk podle nich aspoň rámcově orientuje.

Abych na úplný začátek vysvětlil úplně základní věc - Machine Head jsem měl vždycky docela rád a byla to jedna z určujících kapel mého mládí. Bylo kolem nich hodně mnohem víc jiných určujících jmen, ale MH jsem respektoval a právě období kolem debutu a následné desky The More Things Change… (1997) jsem docela prožíval a stejně tak jsem je nezavrhnul na albu The Burning Red (1999) jenom proto, že na sebe oblíkli stejný hadry jako KoRn a tvářili se u toho jak v reklamě na vlasový gel. Pak už to bylo tak všelijak, ale když v roce 2007 vyšla deska Blackening, začal jsem se opět modlit a vzývat jméno Robba Flynna. Tohle byla technická paráda dlouhých songů a vyzrálé kapely, která i při svém tehdy dospěláckém přístupu neztratila nic z mladické nasranosti a když se vrátím zpět k metalové encyklopedii, je to deska s největším počtem recenzí. Tedy zaujala bez ohledu na to, jestli v dobrém nebo ve zlém.

Další vývoj už jsem sledoval jen na půl plynu a forma, kterou MH prosadili od alba Bloodstone & Diamonds (2014), mi připadala mnohem víc teatrální než hudebně zajímavá a trávit s ní víc času mi nedávalo smysl. A jakkoliv nemám tak detailně naposloucháno v rámci nahrávek za posledních deset let (po pár zkušenostech pravidelně odkládám), troufám si tvrdit, že na aktuální desce tenhle přístup dosáhl svého dna. Album Unatoned vyšlo na velkovýrobci metalového štěstí Nuclear Blast, a byť do značné míry rozumím tomuhle spojení a důvodům, proč album zní tak, jak zní, od samého počátku ho upřímně nemám rád. Co víc, upřímně ho nesnáším. Proč?

Jednak proto, že je hudebně naprosto bezobsažné, vyprázdněné a nenabízí naprosto nic, co by stálo za řeč. A pak taky proto, že jestli si někdo zvenčí dělá obrázek o fanoušcích metalu na základě desek, jako je tato, není divu, že pro okolní svět občas musíme vypadat jako banda primitivů. A bohužel ta deska není blbá takovým tím svérázným způsobem, že by byla aspoň vtipná - ona se totiž bere neskutečně vážně.

Tak a teď trochu podrobněji ... a vezmeme to bodově:

1. přeprodukovanost: umělohmotná pachuť udeří do uší hned s úvodní skladbou po odeznění naštěstí krátkého intra, a line se především od biích. Jejich zvuk musel dát někomu obrovskou práci, jejímž výsledkem je ovšem naprosto neživý, přehnaný a ubíjející přelud o tom, jak by reálně měly znít bicí. Jsem realista, umím žít ve světě, kde akusticky bicí už skoro nikdo nenahrává, ale co je moc, to je prostě příliš.

2. šablonovitost: jedna skladba je jako druhá, ale naprosto doslova. Flynn se evidentně shlédl v modelu nejdřív do toho bušit a hrát tvrďáka, a pak na to nalepit (přirozeně nebo na sílu, na tom mu nesejde) sladce zpěvný refrén. A tak pořád dokola, pořád stejně. Ano, jsem realista, kapel fungujících s podobným modelem je hodně (proč mě akorát napadli Fear Factory?), ale co je moc, to je prostě příliš.

3. kytarová tupost: to se nedá jinak napsat, ale kytary, jeden z dominantních a určujících prvků nejen Machine Head (ale třeba i thrashe jako žánru, žejo), jsou neskutečně primitivní a nebojím se napsat fakt tupé. A to myslím jak svým zvukem a produkcí, tak (a to především) technikou, která je naprosto jalová. Kytary jsou slité do jakéhosi vlnícího se proudu zvuku, který má sice metalové kytary nejspíš připomínat, ale občas mám pochybnosti i o tom, jestli kapela a její producenti nerezignovali i na to.

4. teatrálnost: udělat velký dojem na desce jde několika způsoby a nejlepší je vždycky začít tím, že zkusíte hudbu nabušit nápady až po okraj. Nemám tenhle styl rád, ale umím respektovat, když to někdo umí (zdravím Devina Townsedna). Když nemáte nápady a vlastní umělecký kapitál, sáhnete k produkci, efektům, primitivním a osvědčeným nápadům typu „hoooodně zlá sloka a hoooodně hezký refrén s popěvky ááá na pozadí“, připojíte k tomu efektní videoklipy … prostě děláte všechno možné, abyste zakryli obsahovou vyprázdněnost a triviálnost samotné hudby. Přesně takhle funguje Unatoned. Kompletně celá. Bez výjimky.

5. přeslazenost: můj osobní problém, ale u Machine Head nečekám skladby typu Not Long for this World, která jen koncentruje to, co každá další obsahuje minimálně v refrénech. Patos, falešnou procítěnost, snahu posluchače emočně manipulovat tak primitivním způsobem, že každý jen trochu vnímavý jedinec musí dospět k závěru, že si o něm kapela myslí, že je blb reagující pouze na světlo a tmu.

6. nedozpívanost: Robb Flynn má evidentně nejlepší léta za sebou a při prvním poslechu jsem si myslel, že MH mají nového, ne tak dobrého zpěváka. Flynn mnohem častěji jaksi deklamuje (nechci použít slovo rapuje), ve zpěvu mu chybí přirozený důraz i razance a celkově mnohem víc nahrazuje svou původní pozici dominantního pěvce jakousi divadelní hrozící postavou. Něco mezi Jourgensenem a Cavalerou. Brrr.

Když tohle všechno shrnu do jednoho slova, bude to produkt. Produkt teatrální, navoněný, marketingově ošetřený, se sexy píárkem, ale ve své podstatě neskutečně laciný šmejd, který dělá ostudu celé metalové komunitě. Nebo aspoň té její části, která stále věří tomu, že metal může mít obsah, myšlenku, nápad a není jen přehlídka kostýmů s velkou produkcí a nulovým obsahem. Vlastně ani nevím, za co těch 15 %.