Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pohádkový obrázek z obálky ukrývá hrůzný příběh. Za poetickou slupkou se nachází hrubost a krutost, a to platí i pro hudební náplň. Macocha už na svém debutu předvedla cílevědomý směr a originální kombinaci tvrdých žánrů. Novinka jménem Pale Heart je však ještě pevnější než předchůdce, který teprve prořezával cestu.

Od samého začátku je všechno jasné – přímočaré hudební zaměření s drsným atakem. Fungující kombinace černého základu s kořením hardcore naléhavosti a agrese a korunovací deathmetalovým soundem HM-2 pedálu. Zatímco začátek alba jede hodně na sílu, s dalšími skladbami se otěže trochu povolují a hudbě se dopřává většího rozletu. Najednou tu máme melodicky proměnlivé úseky, zvukově pestré kontrasty a rytmické zvraty a vývoje. Jen zpěv zůstává naléhavý a zatěžkaný váhou textů. Nejde jen o přeříkávání bájí a legend, ale o jejich přesah a důsledek největšího zla na světě – lidského chování. Taková poloha, kterou nabízí čtvrtá věc Till The Darkness Takes Me, kapele velice sluší a je vidět, že je v takových momentech velmi přesvědčivá. Ale nejen tehdy.

Útočné pasáže a svižnější věty sázejí hodně na tlačivou moc takových chvil, ale zároveň si dobře uvědomují, že je potřeba posluchače udržet v pozornosti, a nikoliv jej zdecimovat. Takže je tu dostatek zajímavých zvratů, vyhrávek a takových zdobnějších poloh, které odlišují jednu skladbu od druhé a zároveň obohacují poslech o zajímavé a stále svěží chvíle. Asi netřeba zdůrazňovat, že zvukově bude pozornost strhávat především hlavní kytarová linie díky zvolenému soundu, ale lhal bych, kdybych řekl, že to celé stojí jen na tomto elementu. Naopak. Ten ikonický pedál je jen takovým štiplavým kořením, které někdo třeba nemusí, kdežto jinému způsobí extázi. V téhle kapele ale vědí, že se o toto nelze plně opírat, a proto dokážou stavět skladby tak, aby dostal prostor každý nástroj. Já bych třeba vypíchl i zvuk baskytary, která, když tu a tam vyjede na povrch, tak píchne jak žiletka.

Čím déle dopřávám desce společnost, tím více cítím, jak je sebejistá a pevná ve svých postojích. Není to žádná prvoplánová zloba a klasická choutka plivnout na cokoliv. Tohle má jasnou vizi. Jde z toho cítit dobrá rozvaha a nejvíce si cením těch středních i pomalejších temp, kde takovou stabilitu nacházím nejvíc. Je to třeba i jen můj pocit, ale vnímám to velmi pozitivně. To se pak člověk neubrání ani mrazení v zádech, když se dostatečně podvolí sdělení, které mu kapela předkládá. Třeba taková Punch The Clock vystřídá hodně poloh a nálad, a přitom dokáže být pořád úderná a masivní. Nebojí se valivého těžkotonážního tempa ani melodické svižnosti. Radost poslouchat.

Ve finále tak před sebou máme velice poutavý materiál, který jistě nezapadne. Potřebuje určitou náklonnost, ale odměna se projeví velice záhy. Tahle kapela má skvěle vykročeno, a pokud jí podobná verva a smysl pro detaily vydrží, bude to velká paráda. Nechci tady prorokovat nějaké převratné události, na to už jsme příliš vzdáleni definicím žánrových škatulí, ale pořád můžeme prožívat úžasnou řemeslnost a oddanost oblíbené hudbě. A to všechno tady je a dává to jasný smysl. Perfektní dílo.