Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Madder Mortem - Marrow

Madder MortemMarrow

Sorgh18.10.2018
Zdroj: CD v papírové pošetce (# KAR 151 CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: PC, Technics SL , Dual CV 1400
VERDIKT: Madder Mortem jakoby chytili druhý dech a servírují druhé album během dvou let. A nejde o žádné zoufalé přešlapování, alespoň ta minulá deska měla slušné koule. S tou letošní už to tak slavné není.

Na Madder Mortem (dále jen MM) je to celkem nezvyk. Sedmá studiovka Marrow se rozjíždí uvolněným intrem, které nepřipomíná nic z toho, s čím si MM spojuji. Instrumentálně vybrnkaná melodie nesoucí dobrou náladu není v jejich případě běžná věc. Až následující Liberator nás vtáhne do známého prostředí, ve kterém se okamžitě orientuji. Současně však hned zkraje nenacházím místa, do kterých je nutné najít cestu, ta, která se neotevřou za dobré slovo. Varuji tak posluchače, aby nečekali vybrané speciality nebo inovátorské metody, jde spíš o rutinu, kterou považuji za samozřejmost a která nedává příčinu ke kdovíjakému jásání.

 

Na ní by se dalo stavět nové a neoposlouchané, protože MM si stále spojuji se slovy jako progres a nestálost. Tím silnější je moje zklamání plynoucí z faktu, že se kapele nepodařilo navazát na silný návrat v podobě Red In Tooth And Claw (2016). Oproti ní je Marrow unylá deska plácající se v jakémsi vzduchoprázdnu. Skladby se vyznačují monotónním postupem kupředu a v melodiích necítím sílu emocí, které ve své drsné podobě tvořily kouzelný klíč k tajemství MM. Jsou to spíš fádně odvyprávěné příběhy, kterým tvůrci nestihli ušít atmosféru. Zvláštní, disharmonické kolize hlasu a kytar jsou už jen řídkým jevem a jedinečnost se vytratila neznámo kam. Zůstává dostatek tvrdých pasáží, které by měly kout víru v neopracovaný kámen, ale jakoby mlely vítr, co se ihned ztratí. Někde se je snažily nahradit volnější, pomalu splývající pasáže, ale jejich efekt je rozmělněný a mně je víc smutno z toho marného snažení. Chybí silný nápad, výrazný motiv nebo aspoň rozmlácená kytara jako terapie na skladatelskou impotenci.

 

 

Jestli má název alba evokovat nějakou cestu na dřeň kapely, pak je to cesta falešná a vede do nikam. Syrová podstata kapely se mi zjevila už na výborném All Flesh Is Grass z roku 2001, zato v současnosti se k ní nelze dostat jinak než právě ve vzpomínkách. Titulní a i některé další skladby nepostrádají hezky gradující tendence, které jsou schodištěm k pochopení MM, jenže poslední stupeň mnohdy končí v prázdnu a nic na něj nenavazuje. Jedinou jistotou je tak Agnete, která je opět výborná a její hlas je jediným silným vodítkem, které vede k cíli. Cítím v ní dychtivost a snahu podat silný výkon a asi jako jediná skladbám dává nezaměnitelný šmrnc. Tvrdá kytarová vazba jí staví oporu, ale snaha být neporazitelným pilířem naráží na slabý skladatelský základ. Tím pádem celá konstrukce nemá kam růst a nad vodou ji drží jen pár silných. Vypíchl bych White Snow, Red Shadows, která má neskutečný začátek, co rozhýbe mrtvolu. Podobné je to se skladbou My Will Be Done, která však víc než čím jiným boduje tvrdým jádrem. Z druhého konce kalícího etalonu má šanci bodovat Far From Home, která to s melodií a náladou umí.


To hezké je v jednotlivostech, jako celek je Marrow slabé album. Snad se Madder Mortem pohybují v cyklech a jednou zase vyjde slunce, protože tenhle soumrak jim nesluší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky