Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud jste někdy zkoušeli posunout svoje úvahy nad nějakou deskou od prostého konstatování „líbí vs. nelíbí“ někam dál (což doufám že ano), možná jste došli k dalšímu dělení na nahrávky těžko zařaditelné, komplikované, žánrově rozkročené, a pak na nahrávky průzračně jasné, u nichž dáte první skladbu a víte o nich všechno. Přesně do této druhé kategorie patří pátá deska norské kapely Magic Pie, která má pětku rovněž ve svém názvu a taky obsahuje pět skladeb. Těch pět skladeb, to je prog rock pro velké kluky, což ostatně může napovědět i vydavatelství, kde album vyšlo - Karisma Records.

Prog rock v jejich podání čerpá z dávné historie, z níž musím zmínit jména Genesis (v období Petera Gabriela), Jethro Tull a kupříkladu Yes, ale ještě víc musím zmínit jména současná, k nimž mají Magic Pie ještě o něco blíž. Na prvním místě Transatlantic, na druhém místě The Neal Morse Band a na dalších místech vlastně všechno další, u čeho se vyskytuje Neal Morse. Kdo má naposloucháno, ví, že jde o prog rock načančaný, melodický, harmonický a přelitý sladkým krémem. Pokud máte něco takového rádi, tahle deska vám to dá ve vrchovaté míře, navíc složené a zahrané s naprostým přehledem, na úrovni a místy se slušnými ambicemi (23-minutová kompozice The Hedonist). Pokud něco takového rádi nemáte, kliďte se odtud.

Magic Pie se na desce naprosto striktně vyhýbají jakýmkoliv výstřelkům mimo rámec zavedených pravidel a žánrových klišé, ale veškeré úsilí soustředí jednak na kompoziční práci, jednak na ty správné aranže a v nepolední řadě na hráčské kvality. Když to vezmu popořadě, tak kompozicím nejde vytknout prakticky nic, když vám bude stačit žánrový standard a zapudíte myšlenky na King Crimson. Čtyři kratší skladby jedou přesně podle pravidel a jakkoliv jsou naprosto životaschopné samy o sobě, po několika posleších je jasné, že chystají půdu a vaše chutě pro závěrečnou velko-skladbu The Hedonist. Tu kapela zvládla s přehledem, svižný rozjezd střídá vyklidněná střední část, která postupně roste, dramaticky se rozvíjí a končí v majestátním závěru. Což je samozřejmě zkratka, struktura je mnohem složitější, ale pro naše potřeby to stačí.

Pokud jde o aranže, Magic Pie mají nastudováno a ví přesně, jak pracovat - kdy použít jaký klávesový rejstřík, kdy přitvrdit na baskytaře a nechat ji zahrát „první housle“, kdy zůstat u jednoho hlasu, kdy nasadit vícehlasy, kdy nechat razantně promluvit rytmickou sekci, kdy těžiště přenést na harmonie, kdy na hebké melodie a polechtat citlivou stránku duše svého posluchače. Pokud mi něco vadí, tak vyloženě klišovité kytarové vyhrávky, které se vždy na několik vteřin objeví ve vypjatém momentu, který se snaží posunout ještě výš a dál. Asi chápu, že pro podobnou cukrovou vatu má pochopení docela velká skupina fanoušků (párkrát jsem si pustil rádio Beat), ale pro mě osobně už je to za hranou dobrého vkusu.

Instrumentálně je deska naprosto v pohodě. Magic Pie jsou šikovní a i když ne tak šikovní jak jejich slavnější kolegové Transatlantic (například rafinovanost Mikea Portnoye tady skutečně nenajdete), pořád jde o velmi dobré řemeslo, které jako posluchač dokážu přijmout bez dráždění dávivého reflexu. Stejně tak nemám vůbec žádný problém se zpěvy, které se vyvarovaly zbytečných výšek, hodně připomínají právě Neala Morse a v úvodu desky svým lehkým vypravěčským stylem například Gabriela nebo Iana Andersona.

Fragments of the 5th Element je ve všech ohledech sebevědomá deska nedělající ostudu ani své kapele, ani žánru, kterému skládá velmi důstojnou poctu. Pravda, nového nepřináší nic a slovo „prog“ v žánrovém zařazení berte spíš jako respektování zažitých zvyklostí než jako důsledek nějakého pohybu vpřed. Nevadí, protože i s tímto limitem se dá spokojeně žít a užít si těch 46 minut, které nahrávka nabízí.