Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Post-rock sladký jako švýcarská čokoláda by byl dobrý úvod, kdyby plně vystihoval charakter hudby, kterou Maïak produkují... Hodně atmosféry a ještě více delaye tak, jak to známe například od Explosions In The Sky, tu ale chybí. A Lie We Don’t Believe Anymore se více blíží tomu, co známe od jmen jako Red Sparowes. Větší přímočarost kytarových riffů bez zbytečných kudrlinek, ale také ve zvukově slabším, přesto však velice solidním vydání. Ve variantě ideál, ke které kapela po všech stránkách časem jistě vyzraje, by to mohla být pěkná petelice.

V pořadí druhá deska čítá celkem pětici skladeb na ploše nezavršených pětačtyřiceti minut. Nejpovedenější kusy, alespoň pro mě, jsou strategicky umístěny na prvních pozicích. Jednička Hochrobotisiert Fast Keine Leute ukazuje potenciál kapely v její plné kráse. Melancholie a chaos ruku v ruce na rozvážné cestě k závěrečné pointě. V režii Maïak se neděje nic, co by mohlo překvapit kvantovým skokem. Chytlavá energie je rozprostřena spíše do zvolna rostoucích ploch. Jako v druhé The Gasoline And The Match On A Glad Beautiful Spring Day, kde to pod rouškou stojaté vody jen vře.

Kreativita je znát i z Now Watch This Drive. Tak trochu očekávané schéma hluk/ticho balancují některé suverénní bicí party a kejkle se zvukem kytar. Pravděpodobný vrchol desky The Light Footprint Of A Predator Hellfire, obdarovaný jedenácti minutami délky, obsahuje mnoho zajímavého včetně basou tvrzeného spodku a brekukrásné sólové kytary. I ta poslední Aнушка má vejšku. Dobře rozjeté drama trochu kazí běs disharmonicky kvílející kytary, co ve snaze upustit z pekla trochu páry, napíná jak ušní bubínky, tak i trpělivost. Ruskojazyčný sampl na pozadí folklórního kytarového motivu v závěru desky už je jen třešinkou na dortu jinak bezhlasé nahrávky.

Maïak mají našlápnuto správným směrem k velkému dílu, ze kterého by budoucí posluchač mohl být, slovy televizní věštkyně Jolandy, "hodně někde". V tuto chvíli nezbývá než radovat se z aktuálního počinu, vzniklého cestou improvizace a následného zdokonalování. Bod, ve kterém se tento proces zastavil, výslednému dílu sluší. Společnou prací kapela dosáhla konzistentního celku a prokázala zručnost i cit pro věc. Jistě, některé části skladeb vyšumí do ztracena, jiné nadchnou tu pregnantní melodií, onde intenzitou a strhujících groovem.