Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Člověk nemůže znát všechno a tak snad nebude nic proti ničemu, když přiznám, že s kapelou Major Parkinson se setkávám až prostřednictvím jejich už čtvrté řadové desky. Pokud to snad někoho uráží, nechť se tak klidně cítí, ale dřív jsem to prostě nestihl. Pro ty ostatní několik informací úvodem: Major Parkinson jsou z Norska a jsou celkem známí především komplexností svého přístupu k muzice, kterou ve zkratce můžeme načrtnout jako prog rock. Tou komplexností je myšleno nejen netradiční uchopení vlastní hudby (bude řeč dále), ale s ní spojené prezentace - v dobrém smyslu teatrální a svým způsobem dotažené.

Neboli Major Parkinson jsou jedno velké hudební divadlo, na čemž je sympatické především to, že na rozdíl od mnoha jiných tento fakt nijak neskrývají.

Blackbox je deska, která vyšla na norském vydavatelství chytrého rocku Karisma Records loni na podzim, a v první řadě má trochu problém zaujmout obalem, jenž vzbuzuje dojem snadno zaměnitelné počítačové hrůzy. Druhý sled myšlenek pak otevírá stavidla překotným dojmům a pocitům, protože přesně takto je vyskládán vlastní hudební obsah, který nejvíc připomíná kabaret - nadžánrovou hru barev a přístupů, shrnující vše možné pod jednu střechu. Prog rock se v rukou Major Parkinson rozrůstá do cinematické šíře, straší temně rockovými podtóny, okouší hluboký přednes ve stylu Leonarda Cohena a současně střídá jeden nástroj za druhým v duchu Tubular Bells Mike Oldfielda. Je to přehlídka nápadů a přístupů - profesionálně zaranžovaná, profesionálně zahraná i nahraná a perfektně vyskládaná.

Je to jako kdybyste si vzali domácí První Hoře, dali jim hodně peněz na produkci a úkol trochu víc se uklidnit a přiblížit se lidem.

Problém je ten, že takto vyskládaný hudební materiál, který si bezvadně tyká s orchestrálními pasážemi, dechovou sekcí, klávesovými a elektronickými nástroji, sborovými i čistě ženskými zpěvy a žánrovými kotrmelci, potřebuje především jedno, a to tímto způsobem nastaveného posluchače. A tím já nejsem. Nikdy jsem nepropadl kapelám a interpretům jako Devin Townsend a Ayreon, protože jako posluchač jsem měl vždycky dojem, že mě jejich tvorba chce ohromit svou velkolepostí a současně zadupat do země jako přebytečný prvek v celém tom řetězci dokonalých a dokonale poskládaných článků. Vždycky jsem si připadal, jako bych přebýval.

A v nějakém takovém duchu tvoří i Major Parkinson - jakoby sami pro sebe, pro svou vlastní dokonalost, která bezpochyby dokonalá, nebo témě dokonalá je.

Ono totiž čistě objektivně hodnoceno je celý ten hudební cirkus neskutečně zábavné a perfektně vystavěné divadlo. Někde výš jsem nahodil pár zmínek o nástrojovém obsazení, vokálních linkách, žánrové neujasněnosti, ale zdaleka jsem toto všechno ani vzdáleně nevystihl v celé své šíři. Deska Blackbox se rozrůstá ještě mnohem víc, začíná potemnělou Lover, Lower Me Down!, oproti tomu pracuje s neskutečně chytlavým nábojem ve skladbě Madeleine Crumbles, zaujme tvrdou hrou syntezátorů v jinak celkem nudné věci Night Hitcher, Cohenovsky zarecituje v Before the Helmets a úvodní pasáži jinak velmi komplexní skladby Baseball. A tím zdaleka nekončíme. Dojde na netradiční smyčce s nádechem folku (Isabel: A Report to an Academy) a pak na ty ženské zpěvy roztroušené napříč celou deskou, které přesně a perfektně vystihly hranu mezi civilností a kýčem.

Blackbox je hudební koláž pro náročné fanoušky, kteří jí - soustředěni na jednotlivé detaily - pravděpodobně odpustí místy příliš rozvleklé pasáže bez dynamicky a jasný důraz spíše na formální než obsahovou stránku. Někde tady je pak možné hledat důvody, proč spolu pro budoucnost nepočítáme.