Recenze: Malakhim

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

MalakhimTheion

Garmfrost4.2.2021

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: všem možném

VERDIKT: Švédští satanáši Malakhim produkují dokonale průměrný black. Není špatný, ale ani ničím výjimečný. Prostě kde nic, tu nic.

Není běžné, aby vyšlo dříve živé album než studiovka. A přesto tento krok zvolila mladá švédská kapela Malakhim. I když mladá… Kapela mladá je, ale členové žádnými nováčky rozhodně nejsou. Vždyť ve svých útrobách ukrývá členy (ať už současné nebo bývalé) takových veličin jako Naglfar, Ancient nebo The Duskfall. Už jen s tímto ohledem lze čekat minimálně zajímavé dílo. Když připočteme vydávající label, kterým není nikdo menší než slovutný Iron Bonehead Productions, je vymalováno.

Malakhim i přes svaté jméno projektem produkující svatou produkci rozhodně není. Kapela se noří do satanských a podobných tradičně blackmetalových témat, proto název beru jako čisté rouhání. Ať už je tomu jak chce, kapela sází na melodičtější strunu, sem tam promísenou rock 'n' rollem. Z tvorby čiší tuny odkazů k různým ikonám černě kovové scény, až si mnohdy říkám, jestli neposlouchám nějakou cover verzi. I přes nulovou originalitu (ostatně, kolik na tuty originálních blackovek vypočítáte?) je znát, že borci své řemeslo znají. Nástroje ovládají na jedničku. Co neumí, do toho se nepouští, takže vypadává rozpačité pomrkávání a krčení ramen.

Desce prospívá dobrá produkce, díky které vyniknou jednotlivé party a zejména správně sípavý zpěvákův projev. Jeho hlas nepatří mezi nejbrutálnější nebo bestiálnější. Zařadil bych jej někam mezi zpěváky Valkyrje, Watain a jim podobným. Se svým hlasem si hraje a patří mezi to nejzdařilejší, co Theion nabízí.

Album samotné obsahuje osmero středně rychlých skladeb s rozumnou stopáží. Front cover, který manévruje na hraně surrealismu a fantasy kýče, pro kapelu vytvořil australský umělec Mitchell Nolte, mezi jehož nejvýraznější práce zřejmě patří obálka loňského EP La Grande Mascarade belgických drtičů Aborted. Na CD najdete 20-ti stránkový booklet protkaný jeho uměním.

Raději se vrátím k hodnocení hudební složky, která není špatná a dobře se poslouchá. Vadí mi nulový přínos a snadná zaměnitelnost. Naopak mě baví v momentě, kdy se Malakhim vykašlou na rubanice a rozvášní se v melodiích. V takovém místě jsou kouzelní a je příjemné vnímat tyto jemné harmonie. Aby nepadla mýlka, Theion není jemným albem. Naopak je docela ostré. Jemné je v harmoniích. Výraznou slabinou je jistá monotónnost. Rychlé skladby Malakhim moc neumí a docela se v nich ztrácí.

Co o takovém albu říct? Není moc co kritizovat ani chválit. Jak se říká – takových nahrávek jsou tisíce a nestane se vůbec nic, když jej neuslyšíte. Když se k vám ale dostane, může vám pomoci strávit čas docela příjemně. Takže průměr? Asi jo.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

opište kontrolní kód

Basic / 11.12.21 19:59odpovědět

Váš názor chápu, ale album na mě zapůsobilo o mnoho více. Možná, že rád vyhledávám tento druh švédské melodiky. Baví mě to minimálně stejně, jako nejslabší album Valkyrja. Za mě 8/10.