Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hledáte-li cestu do okultně laděného, řekněme až disonantního black metalu, a všechno, co na vás dosud z tohoto žánru vybaflo, bylo příliš hlubinně pojaté a zakořeněné v těžko uchopitelných, pochopitelných a vstřebatelných liniích, pak je tady kapela, která nabízí poněkud hladší a přístupnější cestu. Jsou to opravdu Malepeste, kteří se pyšní zajímavými atributy vzbuzujícími v hudebních kruzích pozitivní dojmy. Na mysli mám takové jednoduchosti a fakta, jako jsou: původ – Francie, žánr – black metal s inklinací k mysticismu, vydavatel – Les Acteurs de L’Ombre Productions.

Možná vám připadne, že tahle kapela je nová a tudíž dosud neznámá, ovšem pravdou zůstává, že novinka je jejich třetí řadovou deskou. Ta poslední vyšla v roce 2015 a možná si na ni někteří vzpomenete, protože ve své době nezněla vlastně vůbec špatně. Bylo to album Deliquescent Exaltation a celkem úspěšně zapadalo prachem – navzdory tomu, že bylo (a je) poměrně výživné a účinné. Jen to tahle kapela neměla ve světě magického blacku tak jednoduché.

Vnímám to tak, protože z těch skladeb cítím jistou jednoduchost, přímočarost a snahu o zapamatovatelnost, až skoro hitovost. To nemyslím vůbec zle ani nijak dehonestujícím způsobem. Prostě jen popisuji dojmy, které jsem z téhle kapely měl a vlastně mám stále, neboť i novinka Ex Nihilo volně navazuje na deset let starého předchůdce.

Houpavé kytary, naléhavý zpěv, zlověstná nálada a hrubé výpady střídající se se středním, volnějším tempem nechyběly tehdy a nechybí ani dnes. Je to model, který kapele sedí a jde jí vskutku dobře od ruky. Je to způsob vyjadřování, který má svébytný řád, přesto lze hovořit i o určité zaměnitelnosti. Můžeme totiž křížit podobně smýšlející kapely a dostaneme se k jakémusi instantnímu louhu, který logo Malepeste klidně snese.

No, a je to tu zas – zase to vypadá, že tu kapelu chci spíš potopit, než vystihnout její přednosti. Berte to s rezervou, prosím. Ale co z toho jasně plyne, jsem v podstatě odhalil už v první větě tohoto článku: jde o přístupnější formu okultního black metalu, ze které cítíte tajemno, zastřené momenty mající atributy roušky záhad a tajemství. Je v tom něco zednářského, jakýsi duch Aleistera Crowleyho. Ale pořád to nemá tu patřičnou hloubku nezměrné dekadence a nihilismem prostoupené agrese. Je to zkrátka ta „hodnější“ podoba a přístupnější metodika. Jak říkám, může to být ideální vstupní brána do světa této odnože black metalu. Skrze tyto lehčí krůčky se snadno dostanete k těm podivnějším a avantgardnějším skupinám. Malepeste jsou pevní ve své pozici a jejich oddanost filosofii, o níž skládají muziku, je uvěřitelná.

Tohle album potěší všechny, kteří hledají trochu netradiční pojetí black metalu s jemnou esencí právě onoho okultního koření. Jsou v tomto směru přijatelně prostí – v dobrém slova smyslu, pochopitelně. Má to jednoduchý vývoj, všechno funguje na první dobrou a není potřeba soustředěnějších ponorů, jakkoliv takové vnímání vždycky doporučuji. Jejich kondice je skvělá a průběh nahrávky nedrhne, ale příjemně plyne. Není to úprk divočinou, není to hloubavé pohupování, ale rozumně dlouhá exkurze a poutavá přednáška.

Má to svá jasná pozitiva. Jen pokud hledáte něco ponurejšího, komplikovanějšího nebo atmosféričtějšího – musíte jinam. Tenhle dojem skvěle reflektuje minulé split album s kapelou Dysylumn. Jejich společná nahrávka Ce Qui Fut, Ce Qui Est, Ce Qui Sera byla dokonalou ukázkou soudobé formy spirituálního black metalu. Malepeste ukázali přístupnou a jednoduchou formu, kdežto Dysylumn vás pohltili tajuplností, strachem nasládlou atmosférou – a prostě to album utrhli pro sebe. Nejsem zastáncem split alb, ale tohle doporučuji. Ono totiž ve výsledku má výbornou gradaci, která znamenitě vrcholí skladbami Dysylumn. Pecka. Ale to jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl…

Nechci, aby to vyznělo, že Malepeste jsou nějakým okultním blackem „z wishe“, chudým příbuzným LIK (paralelu v kytarových motivech si lze přemostit a propojit), ale jsou opravdu tou přístupnější kapelou, která stojí u vstupu a příjemně nabádá neznalé návštěvníky k dalšímu objevování. I takových portýrů je třeba a jejich pozice je silná. Malepeste to umí – jen potřebují trošku benevolentnější přístup, zejména ze strany ostřílenějších milovníků žánru. Ti, kteří jej teprve objevují, najdou netradičně vyznívající kapelu, která jim laskavě a sympaticky podrží dlouhé vlasy během zvracení.