Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malepeste - Ex Nihilo

MalepesteEx Nihilo

Bhut20.10.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Malepeste potřebují trošku benevolentnější přístup, zejména ze strany ostřílenějších milovníků žánru. Ti, kteří jej teprve objevují, najdou netradičně vyznívající kapelu.

Hledáte-li cestu do okultně laděného, řekněme až disonantního black metalu, a všechno, co na vás dosud z tohoto žánru vybaflo, bylo příliš hlubinně pojaté a zakořeněné v těžko uchopitelných, pochopitelných a vstřebatelných liniích, pak je tady kapela, která nabízí poněkud hladší a přístupnější cestu. Jsou to opravdu Malepeste, kteří se pyšní zajímavými atributy vzbuzujícími v hudebních kruzích pozitivní dojmy. Na mysli mám takové jednoduchosti a fakta, jako jsou: původ – Francie, žánr – black metal s inklinací k mysticismu, vydavatel – Les Acteurs de L’Ombre Productions.

 

Možná vám připadne, že tahle kapela je nová a tudíž dosud neznámá, ovšem pravdou zůstává, že novinka je jejich třetí řadovou deskou. Ta poslední vyšla v roce 2015 a možná si na ni někteří vzpomenete, protože ve své době nezněla vlastně vůbec špatně. Bylo to album Deliquescent Exaltation a celkem úspěšně zapadalo prachem – navzdory tomu, že bylo (a je) poměrně výživné a účinné. Jen to tahle kapela neměla ve světě magického blacku tak jednoduché.

 

Vnímám to tak, protože z těch skladeb cítím jistou jednoduchost, přímočarost a snahu o zapamatovatelnost, až skoro hitovost. To nemyslím vůbec zle ani nijak dehonestujícím způsobem. Prostě jen popisuji dojmy, které jsem z téhle kapely měl a vlastně mám stále, neboť i novinka Ex Nihilo volně navazuje na deset let starého předchůdce.

 

 

Houpavé kytary, naléhavý zpěv, zlověstná nálada a hrubé výpady střídající se se středním, volnějším tempem nechyběly tehdy a nechybí ani dnes. Je to model, který kapele sedí a jde jí vskutku dobře od ruky. Je to způsob vyjadřování, který má svébytný řád, přesto lze hovořit i o určité zaměnitelnosti. Můžeme totiž křížit podobně smýšlející kapely a dostaneme se k jakémusi instantnímu louhu, který logo Malepeste klidně snese.

 

No, a je to tu zas – zase to vypadá, že tu kapelu chci spíš potopit, než vystihnout její přednosti. Berte to s rezervou, prosím. Ale co z toho jasně plyne, jsem v podstatě odhalil už v první větě tohoto článku: jde o přístupnější formu okultního black metalu, ze které cítíte tajemno, zastřené momenty mající atributy roušky záhad a tajemství. Je v tom něco zednářského, jakýsi duch Aleistera Crowleyho. Ale pořád to nemá tu patřičnou hloubku nezměrné dekadence a nihilismem prostoupené agrese. Je to zkrátka ta „hodnější“ podoba a přístupnější metodika. Jak říkám, může to být ideální vstupní brána do světa této odnože black metalu. Skrze tyto lehčí krůčky se snadno dostanete k těm podivnějším a avantgardnějším skupinám. Malepeste jsou pevní ve své pozici a jejich oddanost filosofii, o níž skládají muziku, je uvěřitelná.

 

Tohle album potěší všechny, kteří hledají trochu netradiční pojetí black metalu s jemnou esencí právě onoho okultního koření. Jsou v tomto směru přijatelně prostí – v dobrém slova smyslu, pochopitelně. Má to jednoduchý vývoj, všechno funguje na první dobrou a není potřeba soustředěnějších ponorů, jakkoliv takové vnímání vždycky doporučuji. Jejich kondice je skvělá a průběh nahrávky nedrhne, ale příjemně plyne. Není to úprk divočinou, není to hloubavé pohupování, ale rozumně dlouhá exkurze a poutavá přednáška.

 

 

Má to svá jasná pozitiva. Jen pokud hledáte něco ponurejšího, komplikovanějšího nebo atmosféričtějšího – musíte jinam. Tenhle dojem skvěle reflektuje minulé split album s kapelou Dysylumn. Jejich společná nahrávka Ce Qui Fut, Ce Qui Est, Ce Qui Sera byla dokonalou ukázkou soudobé formy spirituálního black metalu. Malepeste ukázali přístupnou a jednoduchou formu, kdežto Dysylumn vás pohltili tajuplností, strachem nasládlou atmosférou – a prostě to album utrhli pro sebe. Nejsem zastáncem split alb, ale tohle doporučuji. Ono totiž ve výsledku má výbornou gradaci, která znamenitě vrcholí skladbami Dysylumn. Pecka. Ale to jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl…

 

Nechci, aby to vyznělo, že Malepeste jsou nějakým okultním blackem „z wishe“, chudým příbuzným LIK (paralelu v kytarových motivech si lze přemostit a propojit), ale jsou opravdu tou přístupnější kapelou, která stojí u vstupu a příjemně nabádá neznalé návštěvníky k dalšímu objevování. I takových portýrů je třeba a jejich pozice je silná. Malepeste to umí – jen potřebují trošku benevolentnější přístup, zejména ze strany ostřílenějších milovníků žánru. Ti, kteří jej teprve objevují, najdou netradičně vyznívající kapelu, která jim laskavě a sympaticky podrží dlouhé vlasy během zvracení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky