Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manes - Vilosophe

ManesVilosophe

Sorgh24.10.2012
Zdroj: Mp 3 (192 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kapitola Manes už je historií. Avšak výrazné nápisy zůstávají, jsou čitelné a aktuální. Neradno zapomenout.

Po výstižně kladném hodnocení alba How The World Came To An End norských improvizátorů Manes, které zhruba před rokem zplodil Victimer mi svědomí nedá, abych s podobnou náklonností nepřipomenul jejího významného předchůdce, kterým bylo roku 2003 album Vilosophe. Tím bude věnována zasloužená pozornost oběma deskám, které se rázně vymanily z příliš těsného sevření černěkovového kyrysu a rozevlátě odešly do kraje protkaného elektrickými dráty, transformátory a zvlhle melancholickým pohledem na svět.

 

Metamorfóza tělesa Manes je, myslím, jasně a podrobně přezkoumána ve Victimerově recenzi, proto zde nevidím místo pro plané máčení již jednou namočeného prádla a radši se přímo poohlédnu, co že nám Vilosophe vlastně sděluje. Už první přivonění může posluchače lehce přivést do stavu naprosté dezorientace v lepším případě, coma vigile budiž tou horší variantou. Zde se odehrává radikální proměna svinutého, černě zmalovaného kokonu v motýla chaotických barev, jehož křídla jako psychedelické palety dekadentních mistrů mámí psýchu nešťastníků do víru horečnatých snů. Od této chvíle již Manes nejsou tím, čím dosud byli, dosavadní slova ztrácejí na významu a je nutno otočit list a začít psát další kapitolu.


Dřív, než si uvědomím cokoliv jiného a co mě osloví hned zkraje poslechu, je jistá naléhavost, se kterou Manes útočí přímo na tenké struny lidské duše. Člověku se chce vstát a postavit znovu Špilberk či strhnout národ ke kulturní revoluci. Je to jako výzva po velkém činu. V jejím závěsu však kráčí jako stín vědoucí smutek. Smutek nad tím, že veškeré volání je stejně marné, po záchvěvu zkoprnělé tělo opět upadá do letargie a jen se v křesle hlouběji uhnízdí. Sklíčenost jako zlatá žíla prostupuje jednotlivými vrstvami hudby, tu se skoro ztrácí, aby po se po chvíli vynořila leskem desítek karátů. Vilosophe razantně obrací kormidlo od metalu do podobně minoritních vod těžko pochopitelných fúzí. Silnou roli na jevišti dostal temný trip hop, jemuž snad můžeme klást za vinu to pochmurno, které nás při poslechu tíží. Bubenický trůn zdárně kooperuje s automatickými techno rytmy a kolemjdoucí elektronika, ruchy a samply předvádějí to, co už je dávno jasné, že jejich kombinacím ne třeba se bránit. Takovým kompozicím a aranžím se běžná sestava kapely těžko kdy dopracuje. Není třeba se tedy sveřepě bránit moderním technologiím, protože v rozumné míře hudbu obohacují. 


Přes to všechno má na desce svůj důstojný podíl i kytary. Jejich vklad do díla narouboval chladnou energii na elektronický základ a na rozdíl od posledního produktu Manes je jím zde věnován velký prostor. Absolutní poblouznění přináší zpěv. Slova linoucí se jakoby odněkud z temných dálav vesmírů, snad pláč popletených andělů nebo žaloba Země za příkoří na ní páchané. Kdoví, jaký hlas by mohla mít naše planetka? Klidně takový, lkavý, chvíli žalující, jindy smířený a odpouštějící.

 Přemýšlet nám nic neudělá...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ygnor / 21.5.15 17:25odpovědět

...tady položili základy vesmíru. Jsem jenom bílý ďábel, černý plášť.

Milan "Bhut" Snopek / 7.11.12 10:48odpovědět

Netradiční klenot. Nodamnbrakes zabíjí !!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky