Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před nedávným časem jsem podlehl zkáze EP „Realm of Evoked Doom“ z dílny britských okultistů GRAVE MIASMA. Na ploše půl hodiny dokázala kapela zaujmout veřejnost natolik, že se stala jednou z nejočekávanějších kapel death metalového ranku. Dlouhé tři roky utekly, než jsme se dočkali plnohodnotného debutu, zvoucího se „Odori Sepulcrorum“. Album vychází pod hlavičkou německého labelu SEPULCHRAL VOICE RECORDS zaštiťující velice zajímavé smečky v čele obskurními Němci Necros Christos. Je s podivem, když dnešní omladina hraje ten nejtemnější death metal původního střihu, jaký se na scéně nachází. Očekával bych deathcore nebo naopak metalcore a ona na vás hrábne samotná smrtka v tom nejhnusnějším kabátě.

Pro srovnání zajdu do death metalového pravěku ke kultovnímu debutu „Onward to Golgotha“ nebo „Changes“ a podobným radovánkám. Podotýkám, že učeň je v tomhle případě silnější než všechny legendy světa. Jsem doslova u vytržení, jak může znít podzemní staroškolská podoba subžánru současně a svěže. Kapele je připisována škatulka black death, ale myslím, že je zavádějící. Vždyť srovnejte smečky z této scény a GRAVE MIASMA. GM si bere od vzorů to nejlepší a zvláštním způsobem to zteatrální, očerní a zatemní. Výsledek je osmero (beru v potaz i intro) zabijáckých songů, píšící nové dějiny death metalu. Tudíž nemáte v přehrávači old school death metal, ale zároveň staré fanoušky umí zaujmout. Onen konglomerát je nahraný analogově v anglickém studiu Orgone a produkce Jaimeho Gomeze Arellana (např. Oranssi Pazuzu) je skvostná. Zaměřila se i na basu, která je skvěle vytažená, aniž by kytarové hradby něčím rušila. Dovedu si představit, že by zvuk mohl uspokojit i ty náročné. Jedním dechem dodávám, že kdo čeká vyleštěný, čisťoučký zvuk, nedočká se. Celý prostor je zahlcen morovou špínou, jak se sluší a patří. Nicméně se nemusíme obávat garážové kvality.

Hned otvírák „Death’s Meditation Trance“ představí kapelu v tom nejlepším světle. Bez slitování budete sraženi na kolena a potrestáni pyšným katem. Myslím, že budete uchváceni parádními sóly, od kterých se poslední dobou upouští a je to škoda. Rozhodně nezjemňují hudbu, jak se mnohdy říká. Stejně dechberoucí je hra Molestöra, který z pomalého, tonoucího rytmu vyjíždí do nejzběsilejších rychlostí, aby se podivně zamotaně rozjel zpět. Působí disharmonicky, avšak vždy dokáže, že má všechno pod kontrolou. V čele pozornosti asi stojí nejvíc C.C.O.T.N., který je obdařen skvěle ohavným growlem. Zároveň hraje na kytaru, hammondky a mně naprosto neznámé blízkovýchodní nástroje oud a setar.

Třetí zásek „Ovation to a Thousand Lost Reveries“ miluju. Pro astrální melodie, zuřivé rify a možná i jednodušší přístup. C.C.O.T.N. se zde odvázal i hlasově a dodává tak songu děsivý odér příšernosti. Mám vždy chuť řvát spolu s ním. Uf! Následující „έσχατος“ válcuje posluchače ponurým, pomalým zlem. Tady mě zaujaly bicí v závěru songu, které - nevím jak to říct - ale mají doslova destruktivní sílu a dokazují, že zde nejsou jen jako rytmický doplněk, ale jsou velice důležitou součástí výsledné mozaiky. Pak se vše hezky přelije do titulní pecky „Odori Sepulcrorum“. Ta pak do „Interlude“, která uzavírá nálady předchůdce. V závěru „Interlude“ se objeví orientální melodie, která je pak součástí doom metalové strašlivosti „Seven Coils“. Zde vládne nemilosrdná atmosféra síly smrti. Závěrečná zvrhlost „Ossuary“ je mým dalším top songem. Meditativní složka vás uspí a vy se již nevzbudíte. Magická síla závěru vás pak donutí, abyste se chtě nechtě k desce vraceli.

„Odori Sepulcrorum“ vás jednoduše musí nadchnout a následně zabít! Temná omladina vám předvede, jak se oni představují zhudebnělou smrt. Vše do sebe zapadá a je vyváženo s přesností mistrů. Pakliže jste naladěni na optimistickou vlnu, prchejte!