Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dopřát si dobrý sludge není nikdy na škodu. Zvláště ne tehdy, když je onen žánr uchopen trochu originálně a svérázně. Třeba zrovna tak, jak to dělají Španělé Marasme, kteří letos v březnu vydali svou druhou desku De Llums I Ombres. Album to, pravda, není nikterak převratné, ale rozhodně ne obyčejné.

Už podle názvu kapely je patrné, že hudba bude pěkný marast. Muzika se brodí blátivým terénem a přitom ukrývá nemálo energie. Co mi však při prvním kontaktu s touto deskou přišlo jako výrazný zádrhel a mantinel, je použitý zpěv. Vokalista Jeroni Sancho zde totiž frázuje jako zarytý hardcorista, čímž se na mysl neohrabaně dere myšlenka, že hudba bude inklinovat k patvaru metalcore. Nehodlám tvrdit, že je jeho hlas špatný, ale jednoduše se pro danou hudbu nehodí. Zvolnění a menší divoké nasazení by jistě bylo větším přínosem, což by snad i lépe vyzdvihlo naléhavost dané pasáže. Občas se i zadaří, ale po většinu hrací doby se účinek lehce rozjíždí. Rozhodně to chce čas, aby mohlo album uzrát. Osobně už se s ním peru docela dlouho, nechtělo se mi totiž zatratit jinak silnou muziku, kterou dokáže kapela nabídnout.

Hudba samotná dokáže však oslovit daleko více a rozhodně není třeba se k ní tak složitě prokousávat. Stačí vyslechnout instrumentálku Endins, která naplno otevírá řemeslné možnosti svých hráčů. Je to pomalejší věc s krásnou gradací a živým dějem. A přesně tak fungují i ostatní kousky. Jsou energické a dýchají. Písně dokážou vrstvit nápady a rozvíjet jejich okvětí, přičemž si vystačí v podstatě s málem. Není třeba žádných doplňkových kláves, samplů, prostě jen hrubý sludge, kde největší slovo mají kytary. Právě jejich zvuk dá občas vzpomenout na islandské solitéry Sólstafir nebo americké spřízněné duše Inter Arma. Bahnitý zvuk nástrojů pak dodává celému vzezření na patřičné atmosféře, která si nebojí hrát sama se sebou. Teď mám hlavně na mysli zvláštní vrnění baskytary nebo různorodé skřípění kytar. To samozřejmě dává tvář tomuto žánru, ale ne každou skřípějící elektriku lze nazvat sludge metalem.

Dovedu si představit, jak by vypadal koncert téhle smečky. Upocený klub v ponurých barvách, kde horko lze snad i nahmatat a do toho plíživé tóny sludge metalu, které pozvolna gradují a válí jedno úžasné sólo za druhým. Jde o pocit okouzlení a uhranutí hudbou. Zaujmout minimem se Marasme rozhodně povedlo.