Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Lunchbox (SP)

Marilyn MansonLunchbox (SP)

Jirka D.21.2.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Zvládnout tento příděl „Lunchbox stokrát jinak“ (rozuměj pětkrát) dá celkem zabrat a jak už to u singlů chodí, patří spíše do sbírek a archívů, než k předmětům denní spotřeby. Pokud někdo ujíždí právě na remixech, pak možná bude nadšen a pak doporučuji si vždycky po obědě pustit jednu dávku do žil.

Druhý singl v pořadí nese název titulní písně Lunchbox a vyšel 6. února roku 1996. Co se bookletu týče, Manson tu realizoval dávnou touhu umístit na obálku svou nahou fotku. Ehm. Prapůvodně totiž měla jeho svlečená postavička coby malého dítěte zdobit už Portrait Of An American Family, ale s ohledem na možné obvinění z dětské pornografie bylo od tohoto záměru upuštěno a obálka přepracována. Co se nepovedlo na první pokus, zadařilo se na tomto singlu. Naštěstí je ona fotka (nakonec dospělého Mansona) umístěna uvnitř a na titulní stránce zobrazili pouze výřez hlavy. Jestli se fotka podařila (a teď myslím tu vnitřní), ať posoudí jiní, já jsem v tomto směru slabý v počtech.

 

Ač se jedná o singl, hrací doba nahrávky mírně přesahuje půl hodiny a v tracklistu se na vás bude usmívat celkem šest položek. Na první pohled by se mohlo zdát, že nás čeká celkem bohatá hostina, ale po poslechnutí desky vás úsměv určitě přejde. Lunchbox je bezpochyby povedená skladba, ale slyšet ji pětkrát po sobě v různých verzích zvládne jen ten nejotrlejší. Pod krycími názvy typu Next Motherfucker, Brown Bag nebo Metal se skrývá stále ta stejná píseň jen vždycky decentně jinak zremixovaná. Samozřejmě nechybí klasická album-verze a pod označením Lunchbox (Highschool Drop-outs) je schovaná rádiová verze, což v řeči slušných Amíků znamená úpravu v místech, kde se vyskytuje „explicit content“. Naštěstí se úprava neřeší vypípáním nevhodných slov, ale ztišením zpěvu, asi znáte...

 

Jedinou vlaštovkou přinášející jaro v podobě nového materiálu je skladba Down In The Park. Přísně nahlíženo se ani tak o úplně novou skladbu nejedná, tuto píseň nahrál a vydal na albu Tubeway Army Gary Newman v roce 1978. Cover je to povedený a v roce 1995 prý celkem často hraný také na živo, sem tam dokonce se samotným Newmanem – koncertním hostem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky