Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

No a po krátké pauze jedeme dál, dostáváme se ke studiovému albu číslo pět, ke The Golden Age Of Grotesque. V tříletém mezidobí od předešlého Holy Wood dochází pouze k jedné personální výměně, což je na Mansonovu kapelu počet sice malý, o to citelnější je ale ztráta samotná. V roce 2002 odchází baskytarista Twiggy Ramirez, zdatný strůjce mnohých bakchanálií, a na jeho místo se uvelebuje Tim Skold (někdy uváděn Sköld), profesionální muzikant ovládající nejen baskytaru, ale stejně tak dobře si rozumějící s kytarou, klávesami nebo producentskou pozicí. Zbytek kapely je na svých místech, takže kromě reverenda Mansona za mikrofonem narazíte při toulce line-upem na Johna 5 za kytarou, M.W. Gacyho za klávesami a G. Fishe u bicích.

Zlatá éra grotesky vyšla ve státech 5. května 2003, v Evropě o pár dní později, a vzhledem k značné popularitě předchozího díla a pochopitelné zvědavosti fanoušků vylétla hned první týden prodeje na čelní pozici v žebříčku Billboard 200. O to rychlejší byl její pád a tato deska se tak stává albem s nejkratší působností na #1 za rok 2003. Právem? Světoví kritici se jednoznačně neshodli a dá se říct, že se rozdělili na dvě skupiny. Jedni řadí desku k tomu nejlepšímu, co v roce 2003 vyšlo, ti druzí mluví o něco opatrněji o „slabším“ a ne tak dobrém albu. Co na The Golden Age Of Grotesque říká svět, už tušíme, co na to já, to se pokusím napsat v následujících řádcích.

Asi je pochopitelné, že po předchozí povedené trojici bylo moje očekávání značné. Temný a zlověstný Antichrist, v mnoha směrech promyšlenější a niternější Mechanical Animals a dobře přijatelný Holy Wood způsobily, že svého času se Marilyn Manson stal jedním z mých nejposlouchanějších interpretů a navzdory úšklebkům některých zarytých odpůrců jsem trval a stále trvám na tom, že ona zlatá éra byla opravdu zlatá a že odmítání těchto alb jenom proto, že jde o MM, není na místě. Název nového alba jako kdyby chtěl navázat na předchozí slávu a pokračovat ve spanilé jízdě; leč nestalo se. Důvodů k nespokojenosti mám vícero, určitě víc, než kladných momentů, které na tomhle albu hledám se značným vypětím sil.

První, pro mě nepřekonatelný problém je sound nahrávky, který do sebe musel vstřebat tolik elektroniky, co se jen do něj vešlo. Na začátku poslechu budete mít pocit, že posloucháte NIN a až po prvních hlasových projevech páně Mansona se ujistíte, čí že album vlastně posloucháte. To, co přijde posléze, počáteční rozpačitost nijak nezažene. This Is The New Shit určitě dokáže rozpohybovat davy, ale její příliš jednoduchá konstrukce, Mansonův nepříjemný, upravený hlas a jakési hromadné skandování (kterého si ještě užijete) mi celou píseň proměnily v jakousi zkroucenou křeč. Ve zcela stejném duchu se nese následná mOBSCENE, jako přes kopírák, bez ducha nebo výraznějšího nápadu. Mohl bych pokračovat i dále... Přechází mě iluze i při samotném psaní, do dnes si vzpomínám na dobu, kdy jsem Grotesku slyšel poprvé a od té doby jsem se nezbavil nepříjemného pocitu z Mansonova frázovitého zpěvu-řevu-žvatlání, z jakési rozsekanosti nahrávky, neustálých změn tempa, podivně znějící electro-údernosti a necelistvosti. Na jednu stranu se na albu nacházející hrdinně znějící písně typu Ka-Boom Ka-Boom a vedle toho stojí dětsky užvatlaná The Golden Age Of Grotesque. Tuším něco o záměru, o dekadenci, symbolice oněch 30. let, Výmaru a já nevím o čem ještě, ale celý tenhle záměr se u mě minul účinkem a výsledkem je jakýsi paskvil, který asi nikdy nevstřebám.

Možná se bude zdát, že výše popsané důvody jsou více méně osobního rázu. Jo, je to tak a komu se to nepozdává, může se s klidným srdcem zařadit po bok těch kritiků, kteří se (spíš marně) snažili vynést toto album do nebe, nebudu to mít nikomu za zlé. Pro mě byla Groteska hodně studenou sprchou, je jí do dnes a nebýt téhle recenze, asi bych se opět do ní tak nezaposlouchal. Když přemýšlím o nejvhodnějším výrazu – přívlastku, který přiřadit nahrávce, napadá mě pouze jeden – protivná. Protivná nahrávka, které jsem nikdy nepřišel na chuť, kazí mi dobrou náladu, křiví úsměv a ani těch pár světlejších momentů ji nemůže zachránit.