Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - The Golden Age Of Grotesque

Marilyn MansonThe Golden Age Of Grotesque

Jirka D.25.4.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Jako kdyby Mansonovi došel „dobrý“ vkus. Své zajímavé nápady se pokusil nahradit lacinou a povrchní estrádou, která se snaží svou nedostatečnost schovat pod teatrální vykřičenost. Kdepak, odmítám spekulace o jednom z nejlepších alb roku 2003 a stejně tak nemůžu napsat, že jde pouze o slabší album. Pokroucená žabařina je to.

No a po krátké pauze jedeme dál, dostáváme se ke studiovému albu číslo pět, ke The Golden Age Of Grotesque. V tříletém mezidobí od předešlého Holy Wood dochází pouze k jedné personální výměně, což je na Mansonovu kapelu počet sice malý, o to citelnější je ale ztráta samotná. V roce 2002 odchází baskytarista Twiggy Ramirez, zdatný strůjce mnohých bakchanálií, a na jeho místo se uvelebuje Tim Skold (někdy uváděn Sköld), profesionální muzikant ovládající nejen baskytaru, ale stejně tak dobře si rozumějící s kytarou, klávesami nebo producentskou pozicí. Zbytek kapely je na svých místech, takže kromě reverenda Mansona za mikrofonem narazíte při toulce line-upem na Johna 5 za kytarou, M.W. Gacyho za klávesami a G. Fishe u bicích.

 

Zlatá éra grotesky vyšla ve státech 5. května 2003, v Evropě o pár dní později, a vzhledem k značné popularitě předchozího díla a pochopitelné zvědavosti fanoušků vylétla hned první týden prodeje na čelní pozici v žebříčku Billboard 200. O to rychlejší byl její pád a tato deska se tak stává albem s nejkratší působností na #1 za rok 2003. Právem? Světoví kritici se jednoznačně neshodli a dá se říct, že se rozdělili na dvě skupiny. Jedni řadí desku k tomu nejlepšímu, co v roce 2003 vyšlo, ti druzí mluví o něco opatrněji o „slabším“ a ne tak dobrém albu. Co na The Golden Age Of Grotesque říká svět, už tušíme, co na to já, to se pokusím napsat v následujících řádcích.

 

Asi je pochopitelné, že po předchozí povedené trojici bylo moje očekávání značné. Temný a zlověstný Antichrist, v mnoha směrech promyšlenější a niternější Mechanical Animals a dobře přijatelný Holy Wood způsobily, že svého času se Marilyn Manson stal jedním z mých nejposlouchanějších interpretů a navzdory úšklebkům některých zarytých odpůrců jsem trval a stále trvám na tom, že ona zlatá éra byla opravdu zlatá a že odmítání těchto alb jenom proto, že jde o MM, není na místě. Název nového alba jako kdyby chtěl navázat na předchozí slávu a pokračovat ve spanilé jízdě; leč nestalo se. Důvodů k nespokojenosti mám vícero, určitě víc, než kladných momentů, které na tomhle albu hledám se značným vypětím sil.

 

První, pro mě nepřekonatelný problém je sound nahrávky, který do sebe musel vstřebat tolik elektroniky, co se jen do něj vešlo. Na začátku poslechu budete mít pocit, že posloucháte NIN a až po prvních hlasových projevech páně Mansona se ujistíte, čí že album vlastně posloucháte. To, co přijde posléze, počáteční rozpačitost nijak nezažene. This Is The New Shit určitě dokáže rozpohybovat davy, ale její příliš jednoduchá konstrukce, Mansonův nepříjemný, upravený hlas a jakési hromadné skandování (kterého si ještě užijete) mi celou píseň proměnily v jakousi zkroucenou křeč. Ve zcela stejném duchu se nese následná mOBSCENE, jako přes kopírák, bez ducha nebo výraznějšího nápadu. Mohl bych pokračovat i dále... Přechází mě iluze i při samotném psaní, do dnes si vzpomínám na dobu, kdy jsem Grotesku slyšel poprvé a od té doby jsem se nezbavil nepříjemného pocitu z Mansonova frázovitého zpěvu-řevu-žvatlání, z jakési rozsekanosti nahrávky, neustálých změn tempa, podivně znějící electro-údernosti a necelistvosti. Na jednu stranu se na albu nacházející hrdinně znějící písně typu Ka-Boom Ka-Boom a vedle toho stojí dětsky užvatlaná The Golden Age Of Grotesque. Tuším něco o záměru, o dekadenci, symbolice oněch 30. let, Výmaru a já nevím o čem ještě, ale celý tenhle záměr se u mě minul účinkem a výsledkem je jakýsi paskvil, který asi nikdy nevstřebám.

 

Možná se bude zdát, že výše popsané důvody jsou více méně osobního rázu. Jo, je to tak a komu se to nepozdává, může se s klidným srdcem zařadit po bok těch kritiků, kteří se (spíš marně) snažili vynést toto album do nebe, nebudu to mít nikomu za zlé. Pro mě byla Groteska hodně studenou sprchou, je jí do dnes a nebýt téhle recenze, asi bych se opět do ní tak nezaposlouchal. Když přemýšlím o nejvhodnějším výrazu – přívlastku, který přiřadit nahrávce, napadá mě pouze jeden – protivná. Protivná nahrávka, které jsem nikdy nepřišel na chuť, kazí mi dobrou náladu, křiví úsměv a ani těch pár světlejších momentů ji nemůže zachránit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky