Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - The High End Of Low

Marilyn MansonThe High End Of Low

Jirka D.16.5.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Nudné, jednotvárné a příliš dlouhé album, které v posluchači nedokáže vzbudit nic jiného, než pocit ospalosti a letargie. Nahrávka ve srovnání s minulými naprosto neobstojí, pokud bych nad minulostí zamhouřil oči a zapomněl na předchozí tvorbu, dostanu nanejvýš průměrnou záležitost, která neurazí, ale ani nenadchne a časem jisto jistě zapadne prachem.

A blížíme se do finále. Následující recenze je v našem společném seriálu po mnoha týdnech posledním psaním, pak už nebude zbývat nic jiného, než se těšit na nadcházející album, které má letos rozradostnit všechny fanoušky Marilyna Mansona. Podle hesel, která se objevují na síti, se má jednat o velkolepou záležitost srovnatelnou se starší tvorbou kapely, tak uvidíme.  Především ale s ohledem na poslední dvě desky má v mých očích Manson a spol. co napravovat, protože čím se prezentoval poslední dobou, dávalo dalece zapomenout na všechnu tu kvalitní práci, kterou odvedl v 90. letech. Tímto sdělením jsem už lehce zavadil o dnes probírané album, zatím poslední studiovou nahrávku The High End Of Low z roku 2009, takže jdeme na ni.

 

Jelikož jsem se o změnách v sestavě zmiňoval už v doprovodném článku, nebudu teď opisovat již jednou uvedené a vytáhnu pouze tu nejdůležitější událost, kterou stojí za to si zopakovat a do které mnoho fanoušků vkládalo veškeré naděje na obrat od směřování, kterým se kapela vydala na předchozím albu Eat Me, Drink Me, jež mnohým úplně nesedlo. V roce 2008 opouští kapelu muž č. 2, multiinstrumentalista, producent a skladatel hudby Tim Skold. Nebudeme se zabývat spekulacemi, proč že se tak stalo, v této chvíli je důležitější osoba, která jej nahradila, protože za velkého zpozornění celé hudební veřejnosti se do kapely navrací Twiggy Ramirez – baskytarista a později kytarista, který v kapele fungoval v letech 1993 až 2002, tedy v dobách největší slávy. No a společně s Mansonem a Chrisem Vrennou se stali hlavními strůjci nové nahrávky. Jak to dopadlo?

 

Výsledkem snažení je patnácte písní o úctyhodné délce 72 minut, což se sice tváří dost plnohodnotným dojmem, ale mírné oříznutí a zahuštění by nahrávce rozhodně prospělo. (Jinak existuje i edice rozšířená o jeden remix, případně i 2CD edice.) V duchu minulého alba stále pokračuje svlékání industriálového hávu a k posluchači se tak dostává album sice elektronicky poznamenané, ale ne nějak mnoho. Hlavní úlohu přebírá kytara a místy hodně podladěná baskytara, což je logické pokračování trendu nastoleného na minulé nahrávce. V těchto partech se jasně projevuje rukopis Twiggyho, ale oproti předchozí snaze Skoldově není vidět zásadního rozdílu; o srovnání kvalit jednotlivých hráčů se raději pokoušet nebudu. Oba se snaží(-li) ozvláštnit celkově jednotvárnější pojetí desky a občasnými sóly učinit písně zajímavější a barevnější – což se místy daří dobře a místy zaniká v toku alba. Po vzoru předchozí tvorby se album nese ve více méně písňové formě, skladby mají povětšinou jasnou a předvídatelnou kompozici ať už v duchu rockových tradic či táborákových seancí s akustickou kytarou. Mansonem slibovaná agrese se rozhodě nekoná a už vůbec bych si netroufnul tvrdit, že album „zametá zem se vším předchozím“. Podobně nabubřelá prohlášení se sice snažím nebrat vážně, ale přece jen navozují určitá očekávání a o to větší zklamání mnohdy přináší následná zkušenost.

 

Na albu nenacházím zajímavější momenty, o kterých by stálo za to psát podrobněji. Jsem na konci alba, na konci seriálu a u konce se silami. Mám-li se nějak jednoznačně vyjádřit k The High End Of Low, píšu rovnou, že se mě neoslovilo a vyvolaný dojem můžu bez obalu nazvat nudou. Od návratu Twiggyho jsem asi čekal něco jiného. Očekávat pokračování Antichrist Superstar nebo Holy Wood by asi bylo mimo mísu, ale nastolený trend mi nesedí, kapela se vydala do krajin, které mi nejsou tak blízké a ze kterých necítím takovou upřímnost, spontánnost a dravost, jak tomu bývalo dřív. Že se vytratila právě ta dravost bych celkem pochopil, to už se někdy stává, ale první dva atributy neodpouštím. Z poslední práce MM mám pocit prázdnoty, nutnosti něco vytvořit, tak trochu poškádlit okolí „protože se to čeká“, nutnosti vydat zase další album, ve kterém se probere láska, náboženství, politika, zlo a fetiš. Celé to pak vytváří dojem prázdné bubliny, kterou nafukují už pouze módní kreace a společenské události, které se kolem kapely stále točí. Marilyn Manson se chytil do společenské pasti, proti které sám na počátku všeho tak radikálně brojil. Stala se z něj „zlá“ celebrita, jejíž výstřednosti zajímají jednak pravověrné fanoušky kapely a jednak pokrytce, kteří se snaží přihřát si svou vlastní polívčičku; pramálo mají ale společného s kvalitní muzikou, kterou bych od Mansona čekal především.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky