Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Potemnělá nálada konce světa prolnutá zklidněným hlásáním osvíceného, jenž ví… zná a každé jeho slovo hýbe krátery naplněnými až po okraj žhavým magmatem jako prsty nevinného dítěte figurkami rozprostřenými po šachovnicové ploše. Zatěžkanost snoubená s neprostupností, jen velmi decentně prosvětlená náznaky možných únikových cest vstříc vybledlejším tónům inkoustové černě. To vše společně s ostatky blues, pohřbeného před třemi lety, nyní s grácií a ladností obléká nový kabát.

Kabát lehký, vzdušný, vyšívaný hravostí, nadhledem a potutelným úsměvem Mony Lisy. Monolitické stěny roztavené elektroniky, negace optimismu a všudypřítomná hypnotizující energie, koncentrovaného osvobozujícího napětí pod nadvládou Laneganovy téměř dětinsky rozvolněné nálady, rozkvétají jako jarní louka těšící se z prvních slunečních paprsků a zkoumavých doteků probuzené, rozespalé fauny.

Uspokojení a pohodlnosti pramenící z dosažení vrcholu se nedostává živné půdy pod nohama. Chuť zakoušet nové, čerstvé prostupuje každým zákoutím Phantom Radio, i když občasná zastavení uprostřed životem kypícího spáleniště dávají na srozuměnou, že lupeny na Matějskou můžete stále nechat doma.

Komplikované stavby kompozic, změny temp a fascinující hráčské výkony nejsou na pořadu dne (ostatně nikdy tomu nebylo jinak). Momentální pocit, atmosféra rezonující drážkami vždy úctyhodným obloukem obcházela řemeslný přístup. I tentokrát poslední moucha svádějící marný boj s omamnou, lepkavou pastí ví, kolik uhodilo. Prožitek z jediného pohledu, upřímného, osobního, nelze nahradit záplavou tisíce slov, ač logicky uspořádanou, mistrně formulovanou, avšak prázdnou, prostou obsahu a ve výsledku nic neříkající. Mark Lenegan vykoupal roztomilou hrací skříňku v duhovém závoji digitálního věku. Očesané písničkářství uzavřelo sňatek s virtuálním ansámblem kdesi v útrobách kompjůtru porostlého sametovým mechem, aby ruku v ruce vstoupilo na území věčného stínu a samoty.

Hovořit o ideálním páru jak vystřiženém z titulní strany lajfstajlového magazínu je zcestné, bláhové a naprosto mimo mísu, stejně tak zmínka o prototypu geniálního spojení předbíhající dobu byť jen o jedinou sekundu tentokrát nenajde opodstatnění. Přesto však dokázalo obhájit svou životaschopnost, existenci a činit nebývalou radost zbloudilému kolemjdoucímu na opakovaných cestách napříč krajinou poněkud průhledných, avšak stále poutavých kulis. Diskotéka uprostřed smuteční síně? Ale zajisté… smím prosit?