Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Germ je tak nenápadný a přitom tolik hodnotný projekt, až se tají dech. Zatímco v roce 2012 odpálil Tim Yatras svou Germ kariéru, nestačil jsem se divit s jakou kadencí nastoupí. Ještě téhož roku stačil vydat vedle debutu také malé, avšak neméně cenné EP a roku čerstvě doznělého, tedy 2013, už si připsal na konto druhé album Grief. A právě o něm bude nyní řeč.

Nejprve mne trochu zarazil obal celého díla. Poněkud se vymyká dosud nastolené grafice a hovoří zcela odlišným jazykem, než který bychom od něj očekávali. Výjev působí avantgardně a nebojím se ho označit i za depresivní. Když to srovnávám s hudbou, tak mi to k sobě zrovna dvakrát neštymuje. Přesto bychom o drobné depresivní a snad i avantgardní náladě hovořit mohli. Jako celek zní ovšem Grief jinak.

Stále se pokračuje, prohlubuje a roubuje na nastolený řád elektronického black metalu s melancholickými výpravnými plochami. Ovšem nyní Tim vše posunuje zase trošku dál. Hranice mají nové linie a tvář kapely se drobátko pozměnila. Elektronika už není natolik určující element, jakož tomu bylo především na předchozím EP Loss, které přímo přetékalo podobnými vlivy. Debut Wish byl krásně vyvážený a působil jako nekonečný výlet kamsi do astrálu. Grief už ponechává posluchače nohama na zemi a spíše mu podsouvá pozemské krásy, které zpestřuje výbuchy supernov na obloze. Daleko více si pohrává se samotnou náladou a rozvrstvením skladeb. Album má písničkovitější zpracování a na první dojem se jeví jako unylý materiál. Rozhodně není jeho náplň při prvním kontaktu tolik šokující, jako bylo seznámení s Wish. Zdá se, že jen srovnávám s albem minulým, ale mohu vlastně jinak, když byla laťka nastavena tak neúprosně vysoko? Samosebou, i Grief má co říci a rozhodně nevaří z vody, či neomílá osvědčené postupy. Nesnaží vykrádat sebe sama. Jde o to, že Grief není albem na jeden poslech, není tolik upřímné a sdílné, aby ze sebe bylo schopné vymámit veškerá tajemství hned, bez čekání. Pěkně si své klenoty hýčká. Jen tu stojí, stejně jako se dívají oči postav na obalu alba, jaksi nepřítomně...

Svůj šarm ale má. Určitě bych vyzdvihl použití hostujícího vokálu francouzské zpěvačky Audrey Sylvain. Její hlas je jedinečný a krásný. Hladí a zároveň dokáže i pěkně pocuchat nervovou soustavu. Kdo znáte její dřívější působiště (především v Amesoeurs se předvedla náramně), jistě víte o čem je řeč. Vedle ní Tim znovu pěje svým čistým vysokým vokálem, který střídá se zběsilým rykotem. Nádherný kontrast. A na kontrastech celá hudba staví. Elektronika v kombinaci se šlapavou hrou bicích má taky něco do sebe a má takovou moc, že se od ní budete jen těžko odtrhovat. Těchto momentů je na albu až až. Krom počtu skladeb totiž narostl i hrací čas, který se oproti debutu posunul na téměř dvojnásobek. Možná i proto jsou ty první krůčky tolik krkolomné. Výsledek je ale fascinující. Berme v potaz, že existuje kapela, která je výjimečná a snad i jediná svého stylu. Tou kapelou je právě Germ, což se aktuální deskou podařilo deklarovat.