Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mark Lanegan - Phantom Radio

Mark LaneganPhantom Radio

David20.2.2015
Zdroj: 1x černá 12" gramodeska v gatefold obalu (# HVNLP106)
Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Diskotéka uprostřed smuteční síně? Ale zajisté… smím prosit?

Potemnělá nálada konce světa prolnutá zklidněným hlásáním osvíceného, jenž ví… zná a každé jeho slovo hýbe krátery naplněnými až po okraj žhavým magmatem jako prsty nevinného dítěte figurkami rozprostřenými po šachovnicové ploše. Zatěžkanost snoubená s neprostupností, jen velmi decentně prosvětlená náznaky možných únikových cest vstříc vybledlejším tónům inkoustové černě. To vše společně s ostatky blues, pohřbeného před třemi lety, nyní s grácií a ladností obléká nový kabát.

 

Kabát lehký, vzdušný, vyšívaný hravostí, nadhledem a potutelným úsměvem Mony Lisy. Monolitické stěny roztavené elektroniky, negace optimismu a všudypřítomná hypnotizující energie, koncentrovaného osvobozujícího napětí pod nadvládou Laneganovy téměř dětinsky rozvolněné nálady, rozkvétají jako jarní louka těšící se z prvních slunečních paprsků a zkoumavých doteků probuzené, rozespalé fauny.

 

Uspokojení a pohodlnosti pramenící z dosažení vrcholu se nedostává živné půdy pod nohama. Chuť zakoušet nové, čerstvé prostupuje každým zákoutím Phantom Radio, i když občasná zastavení uprostřed životem kypícího spáleniště dávají na srozuměnou, že lupeny na Matějskou můžete stále nechat doma.

 

 

Komplikované stavby kompozic, změny temp a fascinující hráčské výkony nejsou na pořadu dne (ostatně nikdy tomu nebylo jinak). Momentální pocit, atmosféra rezonující drážkami vždy úctyhodným obloukem obcházela řemeslný přístup. I tentokrát poslední moucha svádějící marný boj s omamnou, lepkavou pastí ví, kolik uhodilo. Prožitek z jediného pohledu, upřímného, osobního, nelze nahradit záplavou tisíce slov, ač logicky uspořádanou, mistrně formulovanou, avšak prázdnou, prostou obsahu a ve výsledku nic neříkající. Mark Lenegan vykoupal roztomilou hrací skříňku v duhovém závoji digitálního věku. Očesané písničkářství uzavřelo sňatek s virtuálním ansámblem kdesi v útrobách kompjůtru porostlého sametovým mechem, aby ruku v ruce vstoupilo na území věčného stínu a samoty.

 

Hovořit o ideálním páru jak vystřiženém z titulní strany lajfstajlového magazínu je zcestné, bláhové a naprosto mimo mísu, stejně tak zmínka o prototypu geniálního spojení předbíhající dobu byť jen o jedinou sekundu tentokrát nenajde opodstatnění. Přesto však dokázalo obhájit svou životaschopnost, existenci a činit nebývalou radost zbloudilému kolemjdoucímu na opakovaných cestách napříč krajinou poněkud průhledných, avšak stále poutavých kulis. Diskotéka uprostřed smuteční síně? Ale zajisté… smím prosit?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Coornelus / 20.2.15 11:39odpovědět

Blues Funeral to nedejchá ani na záda, přesto páradní deska. Jsem na to večer zvědavej :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky