Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Neuběhl ani rok od poslední recenze, ba ani rok od vydání posledního alba tělesa Pačess, a na stole leží povídání i materiál další. Nadšení a nový vítr v plachtách duje prakticky od prvopočátku nastolení pivovarnické cesty, tedy od roku 2016, kdy vyšlo dílo jménem Trapista. Od oněch časů vítr zesiluje, nadšení sílí a kapela se uceluje v mohutný celek. Zlomový okamžik však spatřuji s nahrávkou Poupě, kdy do sestavy vniká především kytarista Kubýk, kterýžto jest mistrem svého nástroje a umělcem v pravém slova smyslu. Velký ohlas však sklidila zejména deska minulá – Absolutno. Obdiv i chvála směřující k nádherně vykvetlé souhře metalového impéria tolik typického undergroundu tuzemské scény (míněno jako holý fakt, nikoliv negativum, či posměch) a věhlasného jména nejen hudebního spektra tuzemské nabídky v celé její šíři ba i výšce může pokračovat, neboť historie přinesla pokračování. Slovy méně košilatými: spolupráce kapely Pačess s Bárou Basikovou se proměnila nejen v jedno jediné hostování, ale pokračuje v plnohodnotnou nahrávku. Katechismus je jméno titulu, které kolaborace vmetla po půl roce od předchozí součinnosti v sluchovody veřejnosti.

Říká se, že železo se má kout, dokud je žhavé. Proutek ohýbat, dokud je mlád, a tak všelijak podobně. Pokud chceme zůstat u vžitých příměrů, vzpomeňme i na „méně je někdy více“, což byl matematicky vyvozený verdikt, který vzešel z naší minulé recenze alba Absolutno. Teď mě napadá třeba takové „spěchat se má pomalu, dvakrát měř…, nebo něco jiného v duchu jisté střídmosti, rozvahy a zrání. Zkrátka a dobře náplň alba Katechismus se zdá být uspěchanou záležitostí, aby toužící dav po další spolupráci, či snad vlastní ukojení touhy z další spolupráce, našel své naplnění právě v podobě nového alba. Hned vysvětlím. Chápu tu euforii a radost z kvalitně zdařilé konjukce Pačess + Bára, kterou nám Absolutno přineslo (a nejen nám, ale i jejím autorům). Proto v opravdu krátké době přichází dílo další, těžící zejména z tohoto propojení. Ale už mi tu chybí větší rozmýšlení se nad strukturou skladeb, respektive alba jako celku.

Je jasné, že vývoj nechce nikdo brzdit a já rozhodně nejsem z těch, kteří nějaký odklon, či přímo prudké vybočení ze směru trestají přehlížením. V tomto ohledu nejlépe funguje čas, jako měřitel a soudce důležitosti toho kterého kroku. Takže se nelze divit, ani lamentovat nad tím, že někdejší bathoryovsky vzletný black do sebe čím dál víc přiléval heavy metalových esencí, aby se nakonec (právě v albu Katechismus) stal vyloženou minoritou, ne-li přímo nevědomou (avšak přirozenou) ingrediencí. Točí se to především na vokálu a kytarách. Zpěv Báry Basikové je perfektní, originální, svérázný a pevný. Jen jeho styl frázování v metalovém burácení je příliš plochý ve smyslu, že nemá mnoho barevnějších pozic, nýbrž ve většině svého času drží stejnavou kadenci. Rozuměj, deklamace slok je s nepatrnými rozdíly ve všech skladbách takřka totožná. Alespoň v jednoduchém sledu klasického poslechu to tak cítím. Samozřejmě, že tu také existují zpěvnější refrény, či vyloženě recitace. Takže o doslovné jednotvárnosti řeč být nemůže, ale v takovém tom obecném záseku v paměti jde o důležitý faktor.

Výše jsem zmínil, že Kubýk je mistr svého nástroje, což je fakt, ale jeho přínos (jestli je můj odhad správný) se odráží v éterických vyhrávkách, melodických kudrlinách a obecně zdobných dílcích, které zkrášlují každou píseň. To je samozřejmě zcela v pořádku a řemeslně jde o velmi zdatně provedenou úlohu. Jenže, v obecném sledu celého alba se to jaksi slévá dohromady a v paměti mi pak nechce úplně uvíznout moment konkrétních pasáží. Je to takové obecně jednolité, potažmo šablonovité. A to je věc, která mi tu trochu drhne – modus operandi stále shodný. Pokud se zaměříme na kteroukoliv skladbu a budeme ochotni ji rozebírat na prvočinitele – určitě se dobereme kvalitativně a tabulkově uznání hodného díla, kde se skrývá celá řada kladů a pochopitelně můžeme vyčlenit i prostor pro negativa. Jenže zkusme se usadit a poslouchat album jen tak, pro radost, pro potěšení, pak seznáme, že dílo je sice hezké, ale snad až příliš obyčejné, postrádající nějaký pichlavý element, který donutí k nějaké reakci. Takové je moje cítění.

Jsou tu skladby silné a samy o sobě mají pevné rysy, charakter a styčné body jsou zaručeně hybatelem uznání, ale pak jsou tu i momenty, ba dokonce celé pasáže a sloky, kde mi přijde, že se nápady tmelily k sobě a nebylo ve hře moc jiných námětů a provazujících fragmentů. Jsou to detaily, jsou to možná moje vytoužené fantazie a chtíče vykřesat z alba mnohem víc, než je třeba v autorských silách, ale já pořád podvědomě tuším, že to jde. V minulosti to určitě šlo. A není to tím, že se tvorba Pačess obecně uklidnila, prostoupila se melodičtější linkou, civilnějším zpěvem a obecně se uklonila k úlitbě méně náročnému posluchačstvu (a znovu říkám, že to nemyslím jako nějaké šťouchání a dokazování si). Jak jsem řekl, dříve to šlo. Zkrátka si myslím, že čas zrání skladeb se měl nechat ještě trochu uležet. Jak kdysi dávno znělo v jednom reklamním sloganu jistého (už ani nevím kterého) pivovaru: správný ležák nespěchá.

Pokud ještě stále nejste vyčerpáni z mého škarohlídství, pak si ještě projděme složku nahrávky, kterou považuji za neméně důležitou, stěžejní a pro tuto kapelu dokonce přímo určující – texty, témata, obal. Grafika a hlavní motiv obalu je dílem jednoduchosti a prosté střízlivosti. Vodou pokropený podklad, na který je navršen slad a následně ještě chmel, je stylizován do podoby kříže, aby podtrhl titul celé desky, tedy Katechismus. Tvar kříže jistě není náhodný, jelikož právě kláštery byly a jsou spjaty s pivovarnictvím od nepaměti. Nějakou větší kulišárnu bych v použitém symbolu nehledal. Slovíčko evokuje především určitou výuku, která je v tomto případě zamýšlena spíše jako obroda, úcta, oslava a samozřejmě i ta edukace, poučení a rozšíření vlastního já. Je to rozvoj mysli i poučení z jednoduchých faktů a skutečností. I proto je každý text v bookletu doprovázen průvodním slovem, kde je osvětleno obecné zaměření, či přímo vlastní faktor, o kterém konkrétní skladba pojednává. Rozšiřuje se tím rozhled a hloubavá mysl najde i nějaké ty přesahy, přičemž vnímavější jedinec dokáže z praxe jmenovat i přímé příklady a odrazy, či předobrazy textů. Po této stránce jsem spokojený, sice bych uvítal graficky bohatší a rozvinutější práci, ale pro takové čistotné téma a jednoduchost chápu její dostatečnost.

Takže jak? No, nevěšte hlavu, ačkoliv chápu, že jste možná dospěli k verdiktu, že deska nenabídne tolik potěšení jako třeba Poupě nebo Absolutno. Je to nová fáze, jiná inkarnace, víc heavy, víc k výrazu Báry, víc vstřícnější, což se nakonec stává i jejím úrazem. Hudebně si rozumíme zatím nejméně, respektive jsem dost na rozpacích, neboť jsou tu momenty a pasáže, které mě fakt baví a užívám si je, ale jsou střídány plochami, kdy mi to celé zešedne a vybledlou radost je mnohdy opravdu obtížné znovu rozzářit barevností. Ideově je deska pokračovatelem učení cechu pivovarnického a poukazuje i na cítění a estetiku celkově, která lze jakkoliv šikovně smíchat i s všedním životem. Možná je to album jen příliš těžké k rozklíčování, ale v tuhle chvíli si prostě myslím, že přišlo příliš brzy a příliš vehementně se musely na světlo veřejnosti vztyčit pilíře souznění mezi Bárou a Pačessem. Matematicky je však dáno, že být stále na špici, či veleben dokonalostí s sebou jednou přinese nějaké to ochlazení. Já však zůstávám muzice Pačess nakloněn a zachovávám nadšení i přízeň ve stejném duchu, jako tomu bylo před příchodem Katechismu. Kdo ví, třeba moje skepse pramení z podprahového cítění křesťanského názvosloví a symboliky, neboť ona organizační církevní složka s mým chápáním světa nesouzní.