Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mark Lanegan - Somebody

Mark LaneganSomebody's Knocking

David5.3.2020
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Mark Lanegan si uvnitř své bubliny dělá, co uzná za vhodné. Somebody´s Knocking stojí hodně vysoko, kult je opět posílen.

Přiznejme si narovinu hned v úvodu jednu velmi důležitou skutečnost. Označme, pojmenujme, osvoboďme, co každý z vás stejně dobře ví, a vyhněme se sáhodlouhému obcházení porce dětské krupičky až do úplného vychladnutí. Markovo aktuální album není lepší než Blues Funeral.

 

Mno… a je to. Zhruba zde bychom mohli s klidem, vyleštěným štítem a zářivým úsměvem celé povídání zapíchnout. Anebo se pokusit odhodit letité zátěže, narovnat bolavá záda od neustálého šťourání se v minulosti a pokusit se pohlédnout zpříma do drážek věcí ne až tak moc zatuchlých.

 

Jelikož a protože z útrob Somebody´s Knocking čiší pohoda, uvolněnost, civilnost, což v dnešních časech velkých navoněných produkcí, které stále častěji volí velká jména, aby jimi maskovali v lepším případě bůhvíco… v onom horším čisté a průzračné velké kulové, se zdá být čím dál větší raritou. Čest výjimkám, kterých je zapotřebí si považovat.

 

První sadu dílků do skládačky bychom měli. Pro další ale budeme muset přeci jen zlehka zalovit v dobách, kdy takoví New Order mučili své synťáky o 106 a dívky měly ramena širší než rozpětí křídel dospělého exempláře orla mořského. Malinko se nabízí paralela s panem Akerfeldtem a zhlédnutí se v hrdinech jeho dospívání, nicméně Markovo implementace osmdesátkového odéru funguje spíše jako vhodně zvolený prvek inspirace v linii přirozeného vývoje, nežli přestavba základních pilířů.

 

Markovi současná poloha sedí. Shodil deku a skladby najednou dýchají, chvílemi působí dokonce až rozverně, plynou tak nějak nenuceně v rovině pozvolného odhalování svého niterného pnutí. Ač zahalené jednotným kabátem, vystrkují růžky všemi směry. Od zádumčivých tklivostí, poněkud klasičtěji orientovaných rockově šlapajících momentů, přes záležitosti, které bez většího přemlouvání především díky nakažlivé monotónní naprogramované rytmice způsobují rozkmitání spodních končetin a zapojení krčního svalstva do akce. Posledně zmíněná skupinka je také onou nejpočetnější, určující podobu výsledného vektoru. Kombinace synth popového základu a sametově temného barytonu je jednoduše odzbrojující a silně návyková. 

 

 

Nicméně abych se jen neroztékal jako vanilková zmrzlina v sauně, najde se pár, ano přesně dvě věci, které mě zlehka iritují… Zvuk. Vlastně tradiční nedostatek Markových alb, pomineme-li jeho dnes již skoro historické zářezy. Je to hodně napresované a v kombinaci s téměř hodinovou hrací dobou lázně pro ušní bubínky nečekejte, ale pořád se pohybujeme kdesi na pomyslné hraně únosnosti. Beru tak, jak jest. Konstrukce se nikde nesype, tudíž není zapotřebí žádného křižování a podobných drastických opatření. Artwork. Je mi jasné, že tato stránka byla vždy poněkud na okraji zájmu, tentokrát si ale říkám, že hůře to mohlo dopadnout už jen stěží. 

 

Buď jak buď, Mark Lanegan si uvnitř své bubliny dělá, co uzná za vhodné. Za oněch pár uplynulých desetiletí si právem vydobyl kultovní status, který mu propůjčuje určitá privilegia. Kupříkladu tvrdit, že klepadlo na obalu disponuje kouzelnou mocí probouzející se za úplňku a barva vinylu uvnitř není modrá, nýbrž hráškově zelená. Stejně mu to všichni zbaští i s navijákem. Somebody´s Knocking stojí hodně vysoko, kult je opět posílen.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 5.3.20 17:04odpovědět

Nová deska mě nijak neudolala, ale jako příjemná nekonfliktní poslechovka funguje docela dobře. 70 %

Victimer / 5.3.20 15:25odpovědět

Šílet z toho nebudu, ale poslouchám rád a často.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky