Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dostat se pod kůži debutní desce Marthe není úplně snadná práce a docela dobře si vzpomínám na svoje první vnitřní reakce někdy v druhé půlce září, kdy jsem desku začal poslouchat, které přetavené do formátu recenze by pravděpodobně obsahovaly mnoho formulací typu „nezvládnutá hysterie“, „nezvládnuté ego“ či „talent je evidentně jinde“. Z dnešního odstupu dvouměsíční zkušenosti by to byla jasně nezvládnutá recenze, byť to, že Marziona Silvani je celoživotně součástí anarcho-punkové scény a hudbu vždy považovala za formu aktivismu, mi dává spoustu nábojů nějaký takový text napsat. Aby totiž bylo jasno, aktivismus, tak jak je dnes chápán a jaká šíře lidské blbosti se pod něj dá schovat nebo je tolerována, rozhodně nepovažuju za něco, co nám jako společnosti prospívá. Konec kulturní vložky.

Navzdory tomu všemu Marziona postupným vývojem dospěla do stavu, kdy jednak potřebovala přitvrdit zvuk, a jednak obrátila zájem dovnitř sebe sama, čímž dala vzniknout právě jednočlennému projektu Marthe. A po pravdě už jen ten název zní mnohem líp třeba název jedné z jejích bývalých kapel Pussy Face. Fakt že jo. Marthe suddenly became my comfort zone, my therapy, my shadow of loneliness, my book of truths, my mirror, my alter ego. Tohle se dá dohledat jako komentář k tomu, co nebo spíš kdo je vlastně Marthe a pokud bychom to shrnuli jako jistou formu psychoterapie, asi příliš nemineme střed terče. Každopádně podobných cvoků jsou plné internety a na tom, že tihle cvoci mají tendence plnit kyberprostor svými frustracemi, by nebylo nic tak divného, nebýt toho, že debutní desku jednoho z nich, respektive jedné z nich, se rozhodli vydat na Southern Lord. A to už našinec zavětří.

Žánr? Hard to say... Všechno a nic. Možná metal, takový spíš proto-metal. Dohledal lze přirovnání k raným Bathory (já to nebyl), epickému heavy/doomu Candlemass (já to nebyl), vzduchem proletěla i tísnivost Tiamat (taky jsem to nebyl). To vše s punkovým přístupem, čímž se myslí především lo-fi zvuk a taková ta drzost v projevu. Osobně se mi hlavou prohnaly třeba myšlenky na Fenrizův projekt Isengard, který na první dobrou zní jako úplná blbost, ale přitom má úžasné kouzlo a hloubku, kterou nelze vyjádřit pouze počtem not, akordů a rychlostí, jakou je kdo dokáže zahrát. Marthe je něco podobného. Objektivní měřítka jdou do červených čísel a náročný posluchač do vývrtky, ale subjektivně cítíte kouzlo, sílu a autentičnost jako u raného black metalu. Ostatně už její první nahrávka Sisters of Darkness (2019) nahraná kdesi v obýváku zmizela z nabídky a na bandcampu svítí „sold out“ u všech vydaných edic. Náhoda? Schválně dejte poslech, možná tam zaslechnete i ty Bathory...

Dlouhohrající debut Further in Evil je o poznání sofistikovanější nahrávka, i když zvuk je naprosto příšerně ořezaný a poslouchá se ukrutně těžko. Možná v tom byla snaha o přiblížení se dojmu domácího nahrávání uprostřed bordelu a smažení řízků (i když ty asi Marziona nejí), možná něco úplně jiného, ale za mě je to děs, který zásadním způsobem snižuje hodnotu jinak velmi dobré desky. Škoda. Celá ta osobní zpověď Marthe se mi totiž začíná zarývat do mysli stále víc a hlouběji a čím dál víc nabývám dojmu, že ve světě průměrnosti a kapel, které všechny znějí stejně nebo minimálně používají stejné efekty a stejný software, je tohle CESTA. Osobní, uvěřitelná, oproštěná od jednoduchých pohledů na žánry, na kompozici jako takovou. Opět se vrátím k ranému black metalu, jehož duch jakoby v této desce ožíval, byť bych se ani pod pohrůžkou násilí neodvážil tvrdit, že Further in Evil je blackmetalová deska. Vezměte si ten robustní kytarový riff a způsob hry na bicí na začátku třetí minuty Victimized (případně v titulní skladbě), tohle by klidně mohla obrábět kdejaká stoner metalová kapela a všechno by bylo na svém místě.

Na výsledném dojmu se zásadním způsobem podepisuje i hlasový přednes, ze kterého je cítit celé spektrum emocí a nálad, od vzteku a zlosti po naději a vykoupení. Uvěřitelnost svého hlasu si Marthe vyzkoušela i na vlastní kůži (pozor, historka z natáčení!), když při nahrávání ve sklepě prázdného domu po babičce na ni soused zavolal polici s podezřením, že tam někdo mučí nějakou ženskou. Pravda je ta, že zrovna na její hlas jsem si musel chvíli zvykat, nemám rád, když ženy křičí, ony pak ječí, a to není dobře. Dal jsem tomu čas a zvykl si. Co víc, začalo se mi to líbit ... takhle na dálku, doma bych to nechtěl. A vlastně si už ani neumím představit, že by ta deska zněla jinak, že by Marthe zpívala jinak, než jak zpívá. Asi by mi tam něco chybělo a něčemu bych nevěřil. Takhle je to dobře a Further in Evil je za mě výborné album. Ve výsledku ten posun od krajně levicové krávy k vymítačce vnitřního démona dopadl skvěle.