Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Česká legenda MASTER’S HAMMER je zpět. Novinka „Mantras“ je toho důkazem. Neuvěřitelný a již nedoufaný návrat tohoto světem uznávaného tělesa se stal skutečností. Od poslední řadové desky nás dělí téměř patnáct let! Album „Šlágry“ vyšlo totiž v roce 1995 a nyní, koncem roku 2005, tu máme jeho následovníka. Kapela se dušovala, že své jméno již nevzkřísí, neb léta jejich bouření jsou pryč. V této chvíli bych rád použil slova Franty Štorma, jenž byla otisknuta v bookletu cd “A Tribute To Master’s Hammer“, které vyšlo v létě roku 1999. „Master’s Hammer se vlastně nikdy nerozpadli, protože nebyli pořádně pohromadě. Každý měl svoje zaměstnání a kravál dělali pro radost. Časem ubývalo nápadů a chuti do společného „díla“ a tak se diskografie uzavřela někdy v létě 1995. Pod pojmem hudba si už představuji něco docela jiného…“ Při těchto větách byli fanoušci definitivně přesvědčeni, že kapela již dál fungovat nebude. A hle píše se rok 2009 a máme tu comeback. Legenda ohlásila, že natáčí nové album. Co na to fandové? Někteří jsou skeptičtí a tvrdí, že si novým albem slávu jen pokazí a ani nedoufají ve vyspělé album. Druhá strana se přiklání k dobrému a nervózně se těší na novinku. Někdy mezi těmito dvěma tábory se nachází sorta lidí, kteří jsou na desku zvědavy, ale mají určitý strach a spíše by chtěli jeden mocný koncert se všemu co k Master’s Hammer patří. Po natočení alba a jeho následném vpuštění do řvoucího davu posluchačů se skupiny nijak nezměnily. Jen jejich příslušníci se proházeli, či setrvali. Musím se přiznat k faktu, že jsem patřil do bandy skeptiků. A měl jsem veliký strach, z toho co skupina provede. Nyní mohu s hrdostí říci, že patřím k pravému opaku, než bylo mé očekávání. Skupina natočila jedinečný materiál. Jediný důvod, proč nemohu dát albu plný počet hodnocení je ten, že v diskografii kapely stále dominuje počin „Ritual“ a v těsném závěsu „Jilemnický okultista“. Přeci jen novinka tyto starší nahrávky nepředčila a vlastně ani nemohla, neb to kapela ani neměla v plánu. Pánové se na návrat na scénu podívali s notnou dávkou humoru a geniálním nadhledem. Ten, kdo čekal nekompromisní nářez a bouřlivý black metal ala Ritual, bude zklamán. Na počinu dominují texty, které jsou neskutečně vtipné, a v jejich obsahu se objevuje nejkouzelnější druh humoru. Humor, ve kterém si autor střílí sám ze sebe je považován za dokonalý. Deska „Mantras“ místy takto vskutku vyznívá. Doporučuji se tedy zaposlouchat do lyriky a popř. i shlédnout fotogalerii, jež kapela uveřejnila na svých stránkách. Studio, kde nahrávka vznikala, se nachází v obci Domanín, kde si kapela užívala spoustu milých společenských aktivit. Ostatně nechci nic prozrazovat, posuďte sami. Kvalitní dávka nadsázky byla pro počin kladným přínosem. Umělci učinili geniální tah.

Nahrávka samotná se dělí na dvě strany. První část pojmenovaná „klystýr“ obsahuje čtyři songy. Prvotní skladba „Typograf“ od samého začátku naznačuje, kterým směrem se bude deska ubírat. Zazní specifický tón kláves, který se zprvu jeví jako těžko stravitelný. Ovšem záhy si ucho posluchače na jejich zvuk brzy zvykne a svůj názor přehodnotí. Jejich specifický kostelní varhanový projev dodává celému dílu dobrou atmosféru. Druhá pozoruhodně detailní píseň „Domanín“ obsahuje krom výborných melodií krásný chorál. Onen chorál se objevuje na samém začátku skladby. Text tohoto vokálu, není nikterak složitý. Kapela zde použila krásné české slovo „ahoj“, které v této situaci zní velmi pochmurně a temně. Zahraniční posluchač přijde opravdu o hodně, neb v textech se ukrývá velké bohatství celého díla. Trojka z počátku pohřebně znějící se pomalu rozjede v celkem svižnou a tvrdou záležitost. Klávesy gradují a píseň se proměňuje v různé melodické pasáže. Čtvrtá poslední „klystýrová“ vyznívá trochu chaoticky. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že v pasážích chorálních poslouchám českou kapelu Alkehol. Nuže, před námi se otvírá druhá část alba, kterou tvůrci pokřtili coby „kafilérie“. Rozdíl v těchto dvou mezích alba není příliš těžký. V této druhé části je kladen důraz na elektronické prvky a změny jsou obsaženy i ve vokálním projevu. Hned první resp. pátá skladba „Bodhi“ nese výrazné elektronické, experimentální složky a zpěv zůstává prostý hluboký a hrubý. Další dva kousky se nesou vcelku podobné atmosféře. Zmínil bych tedy až osmou „Vrána“, která v sobě ukrývá výborný refrén, a v jisté pasáži se v pozadí objevují jakési vzdechy-skřeky. Tyto hrdelní zvuky jsou bezpochyby z úst našeho kontroverzního umělce Necrococka, který se podobnými kousky vyznačuje především na svých sólových albech a albech uskupení Kaviar Kavalier. Devátý kousek „Propesko“ se vyznačuje svou pomalou strukturou a text je pojat jako duet, spíše rozhovor. Nechci prozrazovat, o čem si v písni osoby povídají, připravil bych potenciálního posluchače o kouzlo této věci. Desítka „Fantasie“ má velmi, velmi utahanou náladu. Výjimkou není ani její zpěv. Důvodem zvolení takovéhoto charakteru se stává jednoznačně obsah textu, který opět nebudu prozrazovat. Jedenáctá věc „Ganesha Mantra“ je jakousi invokací a snažení členů kapely dostat posluchače do určité formy transu a hypnózy. Předposlední skladbu zastupuje notoricky známá „Jáma pekel“, která se ale nyní dočkala nového kabátu. Vyzařuje lepším zvukem a zejména jinému modernějšímu pojetí celé skladby. Od její původní verze se nijak výrazně neliší. Specifická změna se však odehrává v refrénu. Píseň byla stvořena v souladu se zbytkem desky a proto (snad kromě jejího textu) nijak odlišně nezní. Závěr vytváří „Epitaf“. Orientálně znějící píseň s obvyklou dávkou elektroniky a svérázného black metalu.

Na úplný konec použiji slova, která celkem trefně vystihují situaci kolem kapely: „geniové bez pohřbu vcházejí“…