Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

František Štorm tvrdí, že Master's Hammer není projektem jednoho člověka, ale volným seskupením lidí, kteří tu více tu méně přispějí svým vkladem. Tentokrát jsou vedle Františka přítomni Necrocock a Silenthell a oba obohatili novinku na poměry nové éry MH měrou vrchovatou. Obrovskou škodou je absence živých bicích, které minulé řadovce „Vracejte konve na místo“ tolik slušely. Štorm, který bicí programuje, odvedl dobrou práci. Rytmy jsou víceméně zajímavé, ale plastický zvuk automatu působí levně a písním opravdu nepomáhá. Obzvláště pak v rychlých pasážích, kde je poslech utrpení. Naštěstí Silenthell svoje tympány nešetří a dodává pak tvorbě MH tolik typické rytmické údery do kotlů.

„Vagus Vetus“ vychází krátce po "Konvích" s tím, že mezi tím ještě vyšla krátká díla na vinylech. Je evidentní, že byť Štorm srší vtípky na adresy metalových kapel a fanoušků a rovněž sám na sebe, cítí obrovskou tvůrčí potřebu až přetlak. Namlsán „Konvemi“ a rozčarován ípíčky jsem s rozpaky očekával, cože novinka vlastně přinese. Názvy písniček mě odrazovaly ještě víc, ale stále jsem doufal, že album nebude žádný odpad. Podotýkám, že názvy jako „Chrchel“ nebo „Prďák“ nejsou nikterak vábné, lyricky jsou ale vypracované s umem jako za starých časů. Miloval jsem vždy Františkovy mistrné rýmy a hrátky se slovy, ale texty na „Mantras“ i na „Konvích“ mě uspokojily jen na půl. Tentokrát jsou jazykově bohaté, rytmicky hravé. Námětově se nacházíme v postmoderním světě všerůzných kulturních či uměleckých narážkách, František Štorm má přehled a nešetří nic. Nepůsobí ale trapně nejapně, spíš se mnohdy k cynickému a ironickému sarkasmu přidáte hurónským smíchem nebo se jen spokojeně zašklebíte.

Desku opět zdobí Františkem nádherně zpracovaný dvanáctistránkový booklet s předním obrázkem včele. Každá strana s textem je tak doprovázena mystickými náměty jasně inspirovanými Lovecraftem, kteréhož Spisy Štorm, jak jistě všichni vědí, ilustroval.

Dovolím si tvrdit, že „Vagus Vetus“ je nejupřímnější album MH poslední doby. Na „Mantras“ se třely různé inspirace a touha najít svoje místo, „Konve“ mi se svojí převážně black metalovou silou přišly spíš jako snaha natočit extrémnější materiál, což se také podařilo a písně samotné jsou i přes snažení až na výjimky skvostné. Ale až na „Vagus Vetus“ cítím, že se konečně tvůrci (tvůrce) našel a nebojí se fanouškům (patolízalům) předložit místy dost kontroverzní písně. Jsem moc rád, že se víc zapojil i Necrocock, jehož nemocné harmonie a občasné pěvecké (hlasové) vstupy „Vagus Vetus“ opravdu obohatily o další rozměr. František v rozhovoru ke splitku BLMH povídal, že si chtěli v případě „Pod vrstvou prachu" zavzpomínat, než všechno v důsledku demence zapomenou. A takto mi připadne celá deska. Nevrací se k jednomu období, ale projedou celou kariéru. Přitom je úchvatné, že i když pánové obsáhnou široké spektrum, působí celek pevně jako monolit.

Intro mi evokuje Necrocockovu sólovou dráhu v celé její pochmurné majestátnosti. „XMZ“ je odrhovačka jak blázen, kde nářezovku shazuje právě bicí automat, ale také zpěvy. Příliš slov na rým způsobuje rychlý sled a zpěvák pak nemá prostor vytvořit zajímavou linku pro svůj hlas. Naštěstí je následující „Panuška“ s výborným refrénem narvaná hitovým potenciálem. Splašená avantgardní „V ailoských harfách“ či „Chrchel“ představují MH v dosud nevídaném světle. „Receptura“ je alchymická legrácka druhořadé kvality, „Špacírka" zas kouzelnická se zajímavým nábojem, ale hrozným refrénem. Jeden z nejsilnějších songů „Na kanibalských jatkách“ ukáže Frantu jako opravdu zajímavého zpěváka i v čistých polohách. Ostatně u jeho čistém zpěvu se na chvíli zastavím. Je čím dál složitější odlišit jeho fistulku od Necrocockovy a jak byl jeho zpěv v minulosti docela hodně falešný, tento zápor je postupně napravován a je jistější a jistější. Vadí mi jeho polohy á la Fanánek, když se pouští do hlubších tónů, které nevyzpívá, nevymyslí nic zajímavého a neudrží melodii. Za to nadšeně poslouchám jeho chrchlání, které nabralo na dávné síle. Ano, Štorm je zpět v celé jeho ohavné kráse. Nebýt jeho snah o hlubší hlas, jsou jeho zpěvy geniální. Když se pak přidá Necrocock, jsem nadšený naprosto naprosto.

Dá se říct, že pomyslná druhá strana alba je o poznání silnější než první. „Beedi“ zlidoví, „Zvířecí zvuky“ jsou old school jak noha s tím nejvtipnějším textem na svoji vlastní adresu, jaký kdy MH měli. „Prďák“ je opět stoprocentní hit a „Pod vrstvou prachu“ už známe ze zmiňovaného splitka s Blackoshem. „Nengemengelengem“ je závěrečná podivná předělávka staré lidovky, u které si ale užijete krásné melodie a výborné zpěvy. „αιολος II“ pak album uzavírá stejným motivem jako intro „αιολος I“.

Nechtěl bych působit, že jsem nekriticky nadšen a neslyším neduhy. Je pravdou, že hlavní výtku mám (jak už jsem psal) k automatu, ke způsobu, jakým je nazvučen a vymyšlen v rychlých pasážích, a taky k některým zpěvům. Nicméně jak postupně upadá prvotní nadšení, vadí mi rozkolísanost mezi jednotlivými riffy, kdy jsou místa doslova elektrizující temným nábojem a dech beroucí melodikou shazována do propasti šedi, kde je evidentně použit první nápad, který tvůrci proletěl hlavou. Aby vynikly texty, je často píseň tlačena do pouhého doprovodu a laciný odér shodí i kvalitnější většinu o třídu i dvě níž.

Jak tedy shrnout „Vagus Vetus“ několika slovy a oprostit se od fanouškovského názoru? Hlavní klad vidím v upřímnosti nahrávky a ve velmi silných textech. I přes kritizovaná slabší místa se k desce budu rád vracet. Byť už asi bez uctívání, jako v případě prvních alb a „Vracejte konve na místo“. Je ale rovněž pravdou, že každá deska potřebuje uzrát, tak uvidíme…