Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsem vždycky trochu obezřetný, když se o některé desce v řečech kolem ní píše „must have“, protože mi to přijde spíš jako takový zoufalý pokus dodat váhu něčemu, co by samo o sobě bojovalo o svou existenci těžce. V případě desky Back Above The Clouds byla tato poznámka doplněna tím, že jde o „must have“ nahrávku pro fanoušky Stevena Wilsona, Pink Floyd a good prog rock, a k tomu bylo připojeno pár honosných citátů z recenzí jejich prvního EP Absent Friends. To vyšlo v roce 2011 a od té doby bylo u Warmrain téměř ticho. Což není žádná sláva.

Na druhou stranu se po osmi letech Warmrain vytasili hned z 2CD albem, i když správně bych měl používat singulár a psát vytasil. Za touhle kapelou s tak pěkným, hřejivým názvem stojí především Leon Joel Russell, pod čímž si lze představit autorství hudby, celkového konceptu, příběhu a tak dál. Trochu jako Wilson na sólové dráze, což je ale připodobnění, které žádný další hlubší obsah nemá. Ten příběh a koncept nezmiňuju jen tak náhodou, protože konkrétně pro tuhle desku jde o výchozí bod, jak k ní přistupovat a jak ji začít chápat. Ono mezi námi - nic jiného ani nenabízí a je vůbec otázkou, jestli ta téměř až esoterika ukrytá v konceptu je nějakým způsobem pro posluchače důležitá nebo přínosná. (Všechno si můžete nastudovat na vypiplaných webovkách souboru v záložce concept ZDE.)

Z celkové prezentace kapely a nahrávky je zřejmé, že Russell má všechno hluboce promyšlené a nejde jen o pár náhodných písniček pro nic za nic. Na tomto místě nechávám stranou, že na zadní straně obálky chybí v tracklistu prvního CD jedna skladba, a budu se soustředit hlavně na hudbu. Tak především - Russellův rukopis není jeho vlastní, ale pečlivě okoukaný u jiných. Ve škole by dostal černý puntík, dostane ho i tady. První jméno - David Gilmour. Snaha přiblížit se jeho zpěvu a kytaře je až zarážející, místy trapná. V prvním případě se to celkem daří, neb Gilmour nikdy nebyl zpěvák non plus ultra, v případy kytary je to parodie. Jméno druhé - Pink Floyd. Russell se snaží hodně kopírovat floydovský zvuk, což asi neumím popsat nějak jednoduše slovy, ale pokud máte Floydy naposlouchané a pustíte si Warmrain, budete se červenat až na zadnici. Jméno třetí - Anathema. A konkrétně Anathema na rekreaci, akustická, utahaná, samozřejmě z pozdnějšího období, třeba plus mínus kolem desky Falling Deeper (2011). Oproti všem zmíněmým má ale Warmrain jednu zvláštnost, a to že až k nesnesení nudí.

Docela dobře si vzpomínám na první poslech, k němuž jsem přistupoval pod dojmy výše citovaných doporučení celkem s očekáváním a úvod první skladby toto napětí slušně podporoval. Pod povrchem kytarových melodií probublávalo napětí, z něhož jsem čekal, že vzejde energický a široce rozevřený prog rockový zážitek, ale nestalo se tak v úvodní skladbě a jak jsem měl později zjistit, nestane se tak ani ve skladbě žádné další. A teď si vemte, že v součtu mají oba kotoučky přes 90 minut - devadesát (!) minut naplněných muzikou založenou na akustické kytaře a zpěvu Leona Russela. I taková floydovská Wish You Were Here proti tomu zní jak progresivní hymna. Takže stejně jak před poslechem bylo očekávání docela vysoko, tak s postupujícími minutami upadalo a upadalo, a to až do té míry, že každému dalšímu poslechu předcházela chvíle přemlouvání sebe samého, že poctivou recenzi nelze spáchat bez poctivého poslechu. A tak jsem poslouchal...

... a s dojmy to šlo dolů a dolů. Nejen že jsem neobjevil hudebně nic skutečně podnětného, ale postupně mě album začalo nudit a v závěru naprosto ... no prostě se mi nelíbilo. Jistý moment zvýšeného zájmu znamenal přesun z poslechu „na bedny“ do sluchátek, v nichž se naplno ukázalo to, co šlo už celkem dobře tušit - zvukově žádná výhra, za Pink Floyd o světelný rok. Problém je hlavně v tom, že někdo zvukový záznam slušně ořízl a ten se ve výraznějších momentech ochotně rozpadá, nejvíc v případě bicích, které při každém razantnějším úderu udělají ve sluchátkách hlasité „křach“ ... což tak nějak asi souzní s tou hudbou plnou melancholie a citlivých stránek lidské duše.

Takže jsem nakonec došel do fáze, když jsem si říkal proč? A jestli to má nějaký smysl, když je tu po ruce tolik dobré hudby? Nemá. Přesně tak.