Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I takhle bych mohl zatím poslední řadovku věhlasných hudebních vizionářů představit. S onou temnotou je to sice relativní, nicméně příchuť tajemného neznáma není kapele vůbec cizí. Nebudu hlásat, že Emperor Of Sand je vlajková loď diskografie, takový "mastodonolog" nejsem, avšak na první poslech je jasné, že všechny notičky jsou na svém místě a mají se čile k životu. V některých chvílích je souhra tak dokonalá, jakoby se prostor propadal do světa titulní ilustrace a v tu ránu vnímáte hudbu zbavenou všech slovních definic, přímo v její původní podobě, jako proud energie bez potřeby něco obhajovat.

Krátké intro jedničky Sultan's Curse v deseti vteřinách naladí k poslechu a velkolepá jízda může začít. Mastodon se s tím nepářou a svou sedmou desku připravili do krásy, jak je jejich dobrým zvykem. Jednapadesát minut progresivního rocku a metalu nevybočuje z osvědčeného standardu, nadto oplývá dobrým zvukem. Konstantní výkony jsou snahou, ale i falešnou představou mnoha kapel, američtí Mastodon však tuto realitu žijí a opakovaně dokazují. Svou symbiózou mi připomínají matadory alternativního metalu System Of A Down a jejich takřka telepatickou schopnost hrát jako jeden muž.

Kapela se nikdy nevyžívala v nekonečných baladách, takže i tentokrát jsou skladby přímočaré a s jasnou myšlenkou. Kytarové duo Brent a Bill krájí riffy s přesností Jacka Rozparovače a nad některými kreacemi zůstává rozum stát. Z hlediska složitosti figur i ladné jednoduchosti. Každý v sestavě zastává minimálně dvě role, což se odráží na bohatosti kompozic. Jako Ringo Starr si v druhé a celkem netypické skladbě Show Yourself zazpíval bubeník Brann Dailor. Postaral se i o některé doprovodné vokály, osvědčil se jako zdatný perkusista a jeho chaotické bicí tepou životem. Spolu s bubny se o dobrý groove stará baskytara Troye Sanderse, schovaná pod kytarami, bez velkého předvádění, zato s mocným zvukem.

Protože každý chvilku tahá pilku, mihl se za mikrofonem v desáté Scorpion Breath Scott Kelly osobně. Spojení s jedním z hlasů ikonických Neurosis, k jejichž odkazu se kapela dlouhodobě hlásí, je pozoruhodné. Pátá Root Remian (na LP k nalezení pod alternativním názvem Eons) startuje hlasitým melodickým riffem. Andromeda ještě o stupeň přitvrzuje. Prolnutí metalové a rockové složky mají Mastodon vyřešené jako málokdo. Sóla nic nepřehání, doprovody a podkresy vkusně harmonizují, střídající se zpěvy krásně ladí (byť ano, některé pasáže jsou možná až moc zpěvné).

A nyní úplně o něčem jiném. Emperor Of Sand se nese v duchu bilancování hodnot a života samotného. Název je metaforou pro rakovinu, nemoc ohrožující dnešní společnost, přičemž písek reprezentuje čas, jehož padající zrnka měří náš čas mezi živými. V pozadí příběhu skladeb je smrt blízkých, se kterou se kvarteto vyrovnává pomocí svého hudebního bratrstva. Jak známo, povědomí o vlastní smrtelnosti a hodnotě času v člověku zasévá intenzivní chuť investovat své síly smysluplně a s takovou motivací v patách ždímala kapela své múzy o to intenzivněji.

Na rozloučenou mává pomalejší epická jedenáctka Jaguar God, která je na závěr jako dělaná. Počítám, že pamětníci upozorní na velká díla typu Crack The Skye (2009) a zhrozí se nad novým vývojem, který se snadno poslouchá a doutná v něm jiskra podezření ze snahy zalíbit se všem. Kapela má stále co říct, i když řečí hrubého sludge metalu mluví stále méně, je tu potenciál inspirovat další generace. Myslím, že úkrok k méně radikální formě neubírá desce na kvalitě. Komu všechen ten melodický patos není po chuti, má smůlu. Jako neúnavní hledači nových možností Mastodon se ctí obhájili svou pozici pravých "stachanovců" progresivního metalového hnutí. Mastodon do každé rodiny!