Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mastodon - The Hunter

MastodonThe Hunter

David28.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Mastodon se podařilo něco jedinečného, krásného a obdivuhodného, stvořili umělecké dílo, jehož velikost hvězd se dotýká, jehož omračující síla je s to smést kohokoliv v okruhu tisíce kilometrů a zanechat po sobě nic víc a nic miň, než oslňující světlo vesmírné temnoty a černotu explodujících supernov.

Po předchozím dech beroucím záseku Crack The Skye, posunující mé hranice vnímání současné metalové (nebo chcete-li rockové) hudby do sfér, o nichž jsem v minulosti neměl odvahu ani snít, natož být svědkem jejich zhmotnění a následného fanfárami doprovozeného sestoupení na matičku Zemi, jsem ani v těch nejdivočejších představách nenašel dost kuráže pomyslet na podobu díla, jež by dokázalo posunout tvář Mastodon ještě o stupínek výš. Žádný strom neroste do nebe, toto po staletí známé úsloví, jehož platnost poznali již mnohé persóny nejen hudební branže, mi přiházelo na mysl při každém dalším poslechu dosavadní tvorby dotažené k hranici někam mezi nemožným a šílenstvím.


Před oficiálním termínem vydání The Hunter však Brann Dailor vypustil mezi fanoušky vodítko ohledně výsledného zvuku nahrávky a jeho slova, pojednávající o kombinaci hrubšího a "přímočařejšího" stylu, jímž se pánové prezentovali naposledy na parádním Leviathan a něčeho ve smyslu super-heavy Led Zeppelin, mne rozhodně nemohla nechat chladným. Obzvláště s přihlédnutím k nastolenému trendu nepřetržité progrese, pilování vlastního stylu a neúnavnému vstřebávání nových a nových vlivů postrkující každou předchozí nahrávku znovu o krůček dál, jsem přeci jen ve skrytu duše opět doufal v další skvělou desku ... a má představivost počala pracovat na plné obrátky.

 

The Hunter
Žádný z jejích výplodů však ani zdaleka nedokázal pojmout byť jen nepatrnou část záplavy fascinujících nápadů řítících se ze stříbrných drážek prakticky od prvního lovcova proniknutí do mého přehrávače. Oproti dobám nedávno minulým se ke slovu skutečně hlásí citelně jednodušší stavba kompozic, což v případě Mastodon nutno brát s velkou nadsázkou. Ona jednoduchost zde spočívá v překotně se prolínajících kytarových vyhrávkách, nepochopitelně pestrých, až chaoticky znějících bicích a úžasně čnícím vokálům Brenta Hindse, Troye Sanderse i Branna Dailora. Za oním hráčským mistrovstvím a zdánlivě neprostupnými, nekonečně vrstvenými zvukovými stěnami se však ukrývá zběsile pulzující a jen ztěží uchopitelná, omračující smršť emocí, jež právě na The Hunter dokázala podbarvit veškeré instrumentální běsnění snad nejdokonaleji ze všech dosavadních děl Mastodon.

 

Spíše než hledání inspirace v období Leviathan za zkoumavého dohledu olověné vzducholodi cítím nenucené, přirozené rozvíjení myšlenek a rockovějších nálad čerstvější tvorby Blood Mountain a především Crack The Skye, které v současném světle událostí neznamená vyvrcholení, nýbrž pouhou přestupní stanici do světa plného dosud netušených možností a zasněně krásných, přesto nepodbízivých melodií nesoucí se na oblaku, plujícího na pozadí ze sametové oblohy a oslnivých hvězd, zvenku sice kouzelně naducaného, avšak uvnitř plného napětí, elektrických výbojů a spalující energie.


Mastodon se rozhodně nezalekli vlastní velikosti a připravili kolekci písní, jejichž rockový základ nejednoho dosavadního fanouška překvapí, metalová dravost přesto zůstává stále přítomna v míře větší než malé. The Hunter však vidí mnohem dál, než kterékoliv jiné současné rockové album. Hudba v podání Mastodon není jen kombinováním a znásilňováním již jednou vytvořeného, nýbrž precizním socháním zcela nových a neotřelých monumentů, což v dnešní době, kdy se může zdát již vše podstatné řečeno, zní trochu jako pohádka tisíce a jedné noci, ale nezapomeňte, i pohádky se někdy mohou stát skutečností.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky