Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celkem tápu v paměti a nemohu v ní najít čistokrevnou blackmetalovou kapelu pocházející z Itálie. Napadají mě mnohé, ale většina k sobě krom blacku navazuje i nitky jiných žánrů. Většinou jde o velmi zajímavá jména, ale o těch nyní nebude řeč. Podíváme se totiž na nahrávku Son Of No God od kapely Acheronte hrající právě ryzí black.

V prostoru šesti skladeb autoři vypouštějí rozličné šelmy skrze typické blackmetalové tóny. Slůvko šelmy neuvádím náhodně, jelikož tím míním návaznost na obal nahrávky. Ten se graficky jeví jako dobře zvládnutá práce, ale výjev se mi moc nelíbí. Nějak nerozumím okřídleným kočkovitým šelmám, které cení zuby a pouštějí hrůzu, aby snad zachvátily strachem svého protivníka. Snad tím nepřítelem nebude sám posluchač, ačkoliv jistá pojítka tu cítím rovněž. Nesedí mi totiž zpěv. Na jednu stranu zde hučí tajuplný murmur a na druhou zas growl, který mi zpočátku vyloženě lezl na nervy. Ale jak už to tak někdy bývá, člověk si zvykne snad na cokoliv. Takže fungovat se s tím rozhodně dá.

Bez nějakého většího upozorňování se deska rozjede a svůj kolos zastaví až v samotném závěru. Do té doby se žene, jak nejlíp umí, a v nastoleném tempu nepoleví a nepoleví. Marně se chytáte za záchranou brzdu, marně prosíte o vteřiny volnějšího ducha. Marně. Všechno jede a sviští, jak se na správný syrový black sluší a patří. Však nejsme na borůvkách. Jenže tady chybí chytlavost, nějaký nápad, skvělá melodie, prostě něco, co by dokázalo donutit k opětovné reprodukci. Když album dohraje, jste svým způsobem rádi a poohlížíte se po něčem jiném, odlišném, ale rozhodně ne po podobném blacku. Je to škoda, ale na druhou stranu to není žádná tragédie ze starověku. Zkrátka a dobře zdravý průměr.

Z klasického a poměrně zaměnitelného způsobu prezentace tolik kontroverzního žánru občas vykoukne i nějaká ta ratolest světlých zítřků. Kupříkladu hned titulní skladba od samého kraje vypustí velice poutavý motiv. Na mysli mám kytarové vyhrávky a stěžejní linky, kterými se píseň může pochlubit. Pokud bylo album pojmenované právě po této zjevně nejlepší skladbě, pak se není čemu divit. Zbytek se mi velmi snadno slévá v jeden celek a rozplývá s ostatními jinde slyšenými black metaly. Na druhou stranu právě vokál dodává skupině na jisté ojedinělosti. Ačkoliv nemusí být plně stravitelný, je jasné, že jde o charakteristický a rozpoznávací element.

Velmi rád bych vypíchl další zajímavé momenty a rovněž bych rád upozornil i na neduhy a konkrétní špatné kroky, jenže to jaksi nejde. Z jednoho prostého důvodu – kapela se až příliš skálopevně drží jistého skladatelského kopyta, které pak aplikuje téměř všude, jen s drobnými obměnami. Díky tomu se celek snadno slije a zpřehází. Možná by neuškodila trocha experimentu nebo občasné zvolnění, zkrátka nějaká ta hra s atmosférou. I tak ale kapele nemůžeme upřít kvalitní hráčský um, jasné cílení a nekompromisní směr jejího konání. Jsou to Acheronte a hrají, jak nejlíp umí, a ačkoliv jim můžeme přilepit štítek z padesáti procentní jakostí, budeme vědět, že blíže mají nahoru než dolů.