Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Maudlin - A Sign of Time

MaudlinA Sign of Time

Victimer26.3.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Spojit otce Neurosis s dědy Pink Floyd? Když na tomto faktu nebudeme jen tupě bazírovat a hledat každý tón vzájemné podobnosti, může být dobře a veselo. A to ve vší posmutnělé náladě MAUDLIN je.

Dřít se jako mezek s těžkým nákladem na hřbetě, tak na mě kolikrát působí kapely vycházející z ponurých močálů doom metalu, se zaneřáděným tričkem Neurosis vytahaným až po kolena. Pot, slzy a odřená předloktí z lopotné snahy vymanit se na poslední chvíli ze zrádných bahenních prevítů slintajících kolem těla a nenechat se pohltit bezednou hlubinou. Podobně jsem, upřímně neznalý věci, přistupoval k novinkové desce kapely MAUDLIN, jež ve mně neprobouzela žádná setkání blahé paměti, neboť ona paměť se jevila prázdnou a teprve připravenou k naplnění po okraj tímto novým artiklem. Snaha zařadit MAUDLIN po bok neúprosně se soužících soutežících, kdo důkladněji vyláme všechny zámky panství Neurosis, vzala brzy za své. Ne, tahle belgická parta v sobě skutečně skrývá mnohem víc. Tady krademe ve stylu, krademe se zaujetím a při důkladnější obhlídce materiálu nakonec nekrademe ani trochu. Odlesky Neurosis sice občas nutí přivřít oči a chránit si je před ostrým zářením, ale na vytýkací dopisováni z řad namyšleného posluchačstva to není a být ani nemá. Proč taky?

 

Produkce MAUDLIN není zdaleka jen o tlaku na oblast střevních spletenců, ale zejména o melodice, vyklidnění a poměrně poutavé atmosféře. V cíli jsme pak svědky docela zvádnutého vyhovění si vzájemných protikladů a citlivěji vržených paprsků, které po celou svou dobu (poněkud skromně) počin "A Sign Of Time" vysílá. Ono nazvat svou tvorbu jako mix Neurosis, Pink Floyd a Type O Negative chce trochu odvahu, ale je fakt ze všech položek je relaitvně solidními dávkami načerpáno a je jen na MAUDLIN samotných, jak si tyhle své hudební pochody naskládají v řadě za sebou a spojí v příjemnou kulisu nepříjemně se táhnoucích studených večerů. Samosebou není vše tak jednoduché, jak se může načmáráním tří zásadních jmen hudebního průmyslu, zdát. Klid, takhle to opravdu nefunguje. Jak říká seladon Jiří Bartoška v jednom nejmenovaném klipu neoslavujícího České dráhy - to je absurdní.

 

http://www.cvltnation.com/wp-content/uploads/2013/01/528884_10151228181459080_395205296_n.jpeg

 

Novinka MAUDLIN je směsicí nálad, prokluzujícím bagrem, který má lopaty omotané květinami a neháže bláto po lidech, ale naopak je zarovnává za zpěvu ptáků v bujně rostlém údolí. Nakonec se dostaví pocit, že atmosférická složka tu těžkotonážní mnohdy povalí na zem a laškovně si s ní pohazuje. Je jasné, že všechny tyhle změny a přechody není jen tak zahladit do jedné roviny a místy deska působí toporně a odtažitě. V MAUDLIN ovšem tkví kouzlo okamžiku, kdy se umí z ničeho nic probudit, vytleskat si pozornost přitažlivým mometem a jít si zase na chvíli schrupnout. Je evidentní, že kapela je teprve (nebo stále) na cestě, kde má občas ztuhlé nohy, ale tyhle momentální slabosti je nutno brát jako zanedbatelné. Celkově MAUDLIN baví, jsou zajímaví, jsou krapet jinými Mastodon dneška, jsou při všech těch násosech od vedle rovní v zádech a dá se jim dívat zpříma do očí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky