Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mawataki - Vlastní svět

MawatakiVlastní svět

Jirka D.11.3.2011
Zdroj: CD (# CR 103)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Pokud hledáte zajímavé inspirace, nové přístupy nebo jste prostě jenom zvědaví, pak Vlastní svět je album právě pro vás. Netradiční propojení hard coru a ethno pasáží v podobě menšinových nástrojů není ke slyšení každý den. Někteří se budou muset vyrovnat s obvyklým českým zvukem a sladit se svým osobním vkusem některé momenty, které jsem popsal výše. Každopádně investovat trochu toho drahocenného času a symbolickou úplatu do této nahrávky je vklad, který bude odměněn. Howgh.

Kluky z Mawataki znám dlouho a skoro bych se nebál napsat, že od samých počátků. A nebál bych se jít ještě dál, protože kdysi dávno v hluboké pubertální historii jsem asi dvakrát viděl na živo i jejich prvotní inkarnaci S.A.N.T.A. Když o tom teď přemýšlím, všechna naše společná „setkání“ se odehrála na úrovni živého vystupování s ohromnou převahou velkomeziříčského Rockdepa a rudského Rudafestu, což může působit lehce podivným dojem, ale prostě je to tak. S o to větším napětím a samozřejmě i značným očekáváním teď přistupuji k jejich první, řekněme profesionální nahrávce, která se objevila na tomto smutném světě někdy v polovině loňského roku. Do vínku jí bylo dáno jméno Vlastní svět a distribuce svěřena českému vydavatelství Cecek Records.

                                                                                                              

Mawataki se prezentují hudbou vycházející z hard coru navíc obohacenou o netradiční prvky, především potom o nezvyklé nástroje, které by v podobné hudbě čekal jen málokdo. Tyto nezvyklé přístupy má na svědomí Gufík, který v plné jízdě zbytku smečky jemně rozechvívá struny mandolíny nebo z plna hrdla duje v didgeridoo. Výsledek se tak mírně posouvá od běžné žánrové produkce a když k tomu přidám i pomalované tváře hlavních protagonistů a lehce indiánský vzhled na promo fotkách, musíte před sebou vidět kmen Mawataki v celé své kráse. Pokud jste stále se svou fantasií na štíru, nezbývá nic jiného, než otevřít booklet alba, kde na poli dvanácti stran naleznete vše podstatné, co se v takovém materiálu má vyskytovat; tedy až na jména členů kapely ... nevím, proč zrovna tato náležitost byla vynechána. Uvedeny jsou rovněž texty (kapela skládá a zpívá v češtině, místy trochu kostrbatě, ale mnohdy naopak dost povedeně ... a čeština se cení!) a fotky všech šamanů kmene. Když přehlédnete či odpustíte pár překlepů a chyb, neustále častý symptom české scény, zbude vám relativně rozsáhlý a zajímavě zpracovaný doprovodný materiál, jehož rozsah v mnohém předstihne nyní tak rozšířená úsporná opatření některých vydavatelů.

 

Na kompakt bylo nahráno deset skladeb, z nichž jedna se tam objevila tak nějak navíc … ale k tomu se ještě dostanu. Oněch devět zbylých spojuje core-ová dravost a živelnost, vynikající energie a vždycky „něco navíc“. V prvních dvou skladbách (Nuda a Zlo) dostalo asi nejvíce prostoru z celé nahrávky právě didgeridoo, které místy hřmí se zarážející silou. Následující skladba Nedělní překvapení ukazuje kapelu zase v jiném světle, je pomalejší s výraznou melodií a poklidně houpavým rytmem, který je především na začátku skladby výborný. Ve výčtu těch silnějších písní nelze vynechat úderku Ohnivý poutník a dvě hodně povedené Horizont a Co přijde nacházející se až k závěru desky. Ona bonusovka zmíněná dříve nazývá se Wakantanka a pokud máte rádi instrumentální ethno-počiny Soulfly I – VII (nebo kolik), bude se vám líbit i tato. Výborná, autentická záležitost… Nicméně nelze pominout i momenty, se kterými jsem se zatím nesmířil. Záměrně říkám „zatím“, protože tato deska se po každém dalším poslechu posouvá a mění. Použít otřepané klišé „není to album na jeden poslech“ působí trochu blbě, ale tentokrát nelze jinak. Rozpačité dojmy prvního přehrání byly časem částečně rozptýleny na úkor stoupajícího pocitu spokojenosti. Přesto se stále nemůžu smířit se zvukem, který je takový ten „český“, plochý a hlavně neprůbojný. Škoda je i nelogického mixu v závěru jinak skvělé písně Horizont, kdy nad utichajícími kytarami zůstávají v prostoru trčet Paolovy kopáky. No a posledním, zatím nepřekonaným problémem je zpěv, který se v některých pasážích rozesetých v různých částech alba šroubuje někam, kde mi prostě nesedí … subjektivní záležitost, ale tak to prostě je. Tento „neduh“ odnesla asi nejvíc v ostatních směrech povedená skladba Cesta.

 

Vlastní svět je deska, která má bezpochyby své mouchy, ale rovněž se na ní dají najít mnohé momenty působící značně neotřelým a výrazným dojmem. Kapela Mawataki je jedna z těch, která si zachovává svoji tvář a její hudbu lze snadno rozpoznat mezi dalším materiálem; za všech okolností kráčí svou vlastní, strastiplnou cestou, což je v dnešním průměrném světě jev více než vítaný. Jsem rád, že po těch mnoha letech hraní, zkoušení a práce se zrodila deska, která má ambice vybojovat si své pevné místečko pod sluncem, která nikoho neurazí a dost možná přitáhne do kmene i nové indiány.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky