Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
MAYD - My Angels your Demons

MAYDMy Angels your Demons

Jirka D.10.11.2018
Zdroj: CD v jewel case // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: MAYD jako dříči podzemí - kapela na debutu především hledá sama sebe a svou vlastní tvář, zatím tedy marně.

Název kapely MAYD je s největší pravděpodobností zkratka My Angels Your Demons, což je rovněž název aktuální, debutní desky, ale nikdo mi to nepotvrdil a přísahat na to nechci. Kapela jako taková pochází ze Zlínska, funguje nějakých pět let a kromě zmíněné nahrávky, o níž bude dneska řeč, má na kontě ještě jedno čtyři roky staré demo. Kluci jsou čtyři, dle uvedených informací v sestavě zpěv / dvě kytary / bicí, takže chybí baskytara. Ve zvuku sice něco nekonkrétního duní, ale jestli je to basa (někde asi ano), nějaký efekt na kytaře nebo nějaké jiné udělátko, je těžko soudit. Každopádně žádná kultivovaná baskytarová linka k poslechu není, na složitosti se nehraje.

 

MAYD band

 

Do informací o albu do pravého sloupce vedle recenze jsem do položky žánr uvedl metal / metalcore a tak nějak to odráží moji nejistotu v tom, jaký konkrétní styl vybrat a kam kapelu zařadit. Jednoznačně to podle mě nejde, kvarteto sice riffuje po vzoru thrashmetalových pravidel, ale třeba vokálem je to spíš moderna. Možná bych to lehce přirovnal k americkému thrash metalu typu Machine Head (někdy označovanému jako neo-thrash), ale ani to podle mě nevystihuje muziku MAYD zcela přesně. Vedle toho bych byl ale nerad, kdybyste si snad na základě tohoto popisu vytvořili dojem, že MAYD hrají něco osobitého, protože nic takového se neděje. Jde spíš o takovou nejasně specifikovanou, univerzální a nevyhraněnou metalovou hmotu.

 

Pokud mě na téhle desce něco fakt hodně baví, je to titulní obrázek. Má nápad a klidně by mohl být titulním obrázkem některé z desek Nine Inch Nails (The Fragile 2). Se vším ostatním svádím lehký souboj v tom smyslu, že hudba se mě neustále snaží přesvědčit, že na ní něco je (stále marně), a Otynův přeřvaný zvuk z Davosu zase o tom, že takhle se to přece dneska dělá (možná ano, ale odmítám to poslouchat). V čem je problém?

 

Především v tom, že MAYD buďto recyklují zažitá metalová pravidla a kompozičně nevymýšlí dvakrát nic překvapivého, anebo něco vymyslet zkoušejí, a pak jim z toho vychází docela prázdné pasáže tak jako ve střední části Birth. Je to sice víc jak sedmiminutová skladba, ale bohužel nastavená něčím, co nevyniká ani kompozičními, ani hráčskými kvalitami. Všechno ostatní je obyčejný metal plný podprůměrných riffů, který má místy slušný drajv (paradoxně opět Birth, v úvodní polovině), ale i ten v jiných místech ztrácí a tak nějak se potácí sám se sebou. Navíc metal dořvaný vokálem, který nevím proč nedokážu přijmout a ztotožnit jej s hudbou. Nejde o zpěv, nejde o dobře frázovaný řev, ale spíš jen o takové nařvané sázení hesel do placu, které je vlastní spíše kapelám / vokalistům lokální úrovně.

 

 

Řečeno bez obalu, kapela na debutu především hledá sama sebe a svou vlastní tvář, zatím tedy marně. Cesta nejmenšího odporu plná jednoduchých riffů a postupů je cesta jistoty, s níž začínal kde kdo a nemá cenu z toho dělat vědu nebo vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry. Dnes proto pod průměrem, protože zcela upřímně víc neslyším, a to jsem se snažil. MAYD pro mě zatím představují dříče podzemí, kterých je potřeba, ale u kterých vyšší ambice neslyším.

 

MAYD CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky