Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Komu by se nelíbilo shodit z hrbu 25 let? Inu mě je tuze blaze u poslechu debutu peruánských thrasherů Maze Of Terror. Díky nim chovám blažený pocit, že jsem omládnul a navrátil se v čase do dávných dob bez existenčních a zdravotních šmakulád. Apokalypsa a spoušť, kterou Peruánci na svém debutu rozpoutají, zní naprosto bezelstně. Oldschoolově to do nás napustí bez okolků a naplno. Nasazení a kadence se nesou ve vysokorychlostních thrash sférách. Stejně tak umí pojit špinavost a ryzí charakter prapůvodního thrash metalu s dětinskou upřímností a nezkresleným pohledem na svět vlivem vývoje od zrodu stylu. Stejně už není příliš nových východisek, tak proč je hledat, když k tomu schází čas i talent. Zvláště když pánové ze severozápadu Jižní Ameriky v prapůvodní výhni umějí přitápět a zvyšovat žár i dnes.

Z pórů této thrashmetalové hydry vyvěrá silný pach síry a černého kovu, který se prolíná do ryzosti thrash metalu a pro barvitost poslechu ho výtečně dosycuje. Nátlak a naléhavost jdou ruku v ruce se zběsilou rychlostí a melodiemi jako z pravěku thrash metalu. Překvapivě se bavím a brzdím nohy na virtuálních šlapkách, aby papuče nerozehrály kulometnou palbu. Marný boj, klepu jako rozumu zbavený a nedomrlé přezky z čínsko-vietnamsko-polské kooperace létají vzduchem. Motor Maze Of Terror není levný přeplňovaný aušus s malým objemem a podivným zvukem mixéru. Umí rozehrát zajímavé melodie a nemít obavy z řádného odpichu a důrazného marše neúprosného charakteru. Tah a přímočarost počínání jsou naprosto bezcharakterní a jdou k jádru nejkratší možnou ničivou cestou.

Dominantní nasranost a neurvalost neustupují a zasazují další a další políčky nepřipravenému posluchači. Tento lis se před ničím nezastaví a umí kovat značně přepychově a vytrvale. Dokáže i mírně zpomalit a zadupat případné vtíravé dojmy z jednotvárnosti. Tu a tam složit poctu deformovaným sólem K. Kingovi, Petrozzovi dštivým plivancem, nebo popěvkem ála Souza. Tyto odkazy a vodítka zkrátka k old school přístupu jaksi patří a vždy jsou cítit. S tím nelze nic nadělat, buď mladý soubor zavrhnout, nebo si vyslechnout současný pohled mládežníků.

Jedy a síru si pánové musejí brát na spaní i pod polštáře, navíc se nebojí o následných zdáních vyprávět pomocí rozsáhlých výkladů a dokáží si nás na delších tratích nejen náležitě vychutnat, ale především bavit. Místy se skutečně nakonec vkrádají myšlenky na nudu a opakování se. Nasazení a upřímnost tyto představy smývají a odpalují neznámo kam, byť některé úseky a skladby se sobě rovnají. Z hůry však povětšinou zasahuje důrazná melodická hybná síla nebo divoká nespoutaná rytmika, kde se pánové rozhodně nešetří a mohli by divokost a nadšenectví prodávat vyžilým metalovým dinosaurům.

Už se musím opakovat, ale uchvácen animální nasraností a kousavostí, hodnotím tuto nahrávku jako atak na mety nejvyšší. Naočkovaný Painkiller thrashmetalovým sérem způsobuje nebývale krásnou zkázu. Koňská dávka agrese a nasazení, vyhrávky a kvanta stylových cetek jsou tak kvalitně uspořádány, že na tu past posluchačky opakovaně dobrovolně vlézám. Mám rád srozumitelný účet a zde se mi ho dostává. Závěrečné zaříkávání thrash meditací potvrzuje nechutné agresivní kvality souboru, z něhož snad časem nevyčpí vzácné prvky, které i z totálně nepůvodní hudby dokáží udělat uhrančivý opus. Tak příjemný a přesvědčivý otisk oldschoolu ve mě naposledy zanechali From Hell v roce 2014, družina kolem bubeníka Paula Bostapha, ale tu už tvoří ostřílení harcovníci. Asociace, která má v mém měřítku velkou váhu.