Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
mclusky - The World Is Still Here And So Are We

mcluskyThe World Is Still Here And So Are We

Jirka D.21.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od agentury Rarely Unable
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Drzouni mclusky jsou zpět po více jak dvaceti letech a jsou zpět ve výborné fomě. Skvělý comeback!

Že tahle deska vyšla na Ipacac Recordings, je jasné hned po jejím prvním poslechu – v něm se mísí šaškovské komediantství s vážnou tváří starého mudrce, hraje klasický hlučný rock, ale tak nějak na levačku, takže pan Patton musí být určitě spokojen. Jeho vidění hudebního světa si bere od každého trochu, a i když mclusky to dělají docela jinak, v podstatě se v jejich DNA vyskytují podobné řetězce. Je to hudba, kterou můžete brát vážně, kterou se můžete bavit, kterou můžete nesnášet nebo jí opovrhovat, ale jí je to řekl bych naprosto jedno.

 

Když půjdeme do historie souboru, budeme muset na časové ose o téměř tři dekády nazpět do druhé poloviny 90. let, kdy se z tehdejší formace Best v britském Cardiffu zrodila hlučná kapela mclusky. Trojka coby číslo byla typická jak pro její sestavu, tak později i pro jejich diskografii, která se před rozpadem kapely v roce 2005 dopracovala ke třem studiovým nahrávkám. Ty všechny vyšly na malém londýnském rockovém vydavatelství Too Pure, které se asi nejvíc proslavilo tím, že vydali debut Dry od PJ Harvey.

 

mclusky band

 

Následujících skoro deset let bylo ve znamení klidu mclusky a různých bočních aktivit jednotlivých členů kapely, což se začalo měnit v roce 2014, kdy znovuobnovená aktivita v odlišném složení (kromě tahouna Flakouse, který jako jediný pamatuje úplné začátky) vedla k úpravám názvu na 'mclusky' nebo mclusky*. A taky především k živému vystupování pod nejrůznějšími, především tedy benefičními důvody, což si můžete dohledat nebo přečíst třeba ZDE. Nejdůležitější na tom všem bylo to, že Falkous stabilizoval sestavu ve složení Jack Egllestone (bicí) a Damien Sayell (baskytara, doprovodný zpěv), čímž v důsledku už nezbylo místo na jeho manželku Julii Ruzicka (Future of the Left), ale trojka je trojka a pro čtvrtého čtvrtou už místo nezbylo. No a na konci celého toho příběhu je nová deska The World Is Still Here And So Are Here, která má sice jen třiatřicet minut (trojka, pozor!), ale zato energie na rozdávání a pocitu zašlého sentimentu ani co by se za nehet vešlo.

 

Album je rockově hlučné a přidrzlé, ale nemám pocit, že by se snažilo oživovat staré dobré časy, protože co si budem‘, navazovat nit po více jak dvaceti letech stylem „hrát jako kdysi“ může dopadnout pouze jedním možným způsobem – trapně. Navíc Falkous coby čerstvý padesátník těžko bude předstírat mladickou energii, a tak zapojuje nadhled a humor, a to stále na podkladu ostrých a hutných kytar, drnčivé baskytary a místy zdravě frenetického projevu. Větší důraz je ale logicky kladen na jistou promyšlenost, muzikantskou solidnost a vyzrálost, což se myslím daří skvěle a možná právě v tom slyším cosi jako pattonovského ducha. Co slyším ještě, a to hlavně ve volnějších a snad bych řekl i melodičtějších (sic!) pasážích, tak jednoznačně Shellac, především pak ve skladbě The Competent Horse Thief a potom Not All Steepjacks. Ani to ale není žádné velké překvapení, i zde lze hledat podobné řetězce DNA, a to zcela bez postranních myšlenek na jakoukoliv formu nepůvodnosti. Jde jen o hudební a myšlenkovou spřízněnost a snad není žádné velké překvapení, že docela snesitelný mastering této nahrávky, který jde někde po hraně žiletkového ostří a posluchačského komfortu, má na svědomí právě Bob Weston.

 

Album, byť má v tracklistu třináct položek, plyne svižně a bez zbytečného zdržování – žádná ze skladeb nepřekročí čtyři minuty a nosné motivy jednotlivých písní jsou natolik odlišné a svérázné, že při poslechu nelze ztratit orientaci. Deska nabízí zdravou kombinaci dravosti a energie (Unpopular Parts of a Pig) společně s muzikantskou vyzrálostí a rozvahou, která je samozřejmě přirozenější a do značné míry očekávatelnější vzhledem k věku zúčastněných. Velkým obloukem se skladbám daří vyhnout jak nezdravé snaze o mladistvou rozervanost, tak školometskému přístupu usedlých muzikantů, kterým už před lety vyhasnul vnitřní oheň. mclusky nabízí skvělou a osvěžující porci hlasité kytarové hudby, která rámovaná humorem a nadhledem nabízí přesně to, co člověk od podobné produkce očekává. Ve všech ohledech vynikající comeback!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 26.7.25 15:13odpovědět

Perfektní. Jedu často, jedu rád.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky