Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není tomu tak dávno, co u nás vyšel rozhovor s Danem Frimlem primárně věnovaný nové desce jeho kapely Mean Messiah a už někde v úvodu jsem psal něco v tom smyslu, že od poslední zkušenosti s jeho tvorbou nejspíš nastal čas vstoupit opět do stejné řeky. Ta poslední zkušenost je dost stará, album Hell vyšlo v roce 2013 a tehdejší moje motivace věnovat pozornost muzice MM i nadále z něj minimálně pro mě tak úplně nevyplynula. Když to napíšu decentně. Schválně jsem si tu nahrávku znovu pustil, jestli jsem třeba po letech nevyměknul nebo možná jen zavzpomínal, co mi na ní tedy vadilo ... a šlo to rychle. Bicí, jasně, ty jsou za hranou. Zvuk celkově, jeho nastavení, vytažení právě těch bicích, předprodukovanost, sterilita, unifikované kompozice. Po pár skladbách vím, že mám dost. 

Střih a přesun do roku 2024.

Mean Messiah už není sólový projekt, ale regulérní kapela o třech členech, která si za ty roky prošla nějakými změnami, s nimiž se můžete podrobněji seznámit ve zmiňovaném rozhovoru. Aktuálně v sestavě kromě Dana Frimla najdete za bicí sestavou Miloše Meiera (Drumming Syndrome, Dymytry) a s baskytarou v ruce Lenku Čechovou, k čemuž za sebe dodám ještě velkou porci elektroniky, od které se odvíjí žánrové směřování MM. To najdete v profilech kapely ve znění progressive industrial metal, s čímž mám osobně docela problém, byť chápu, že jde jen o slova a to, že je každý chápeme trochu jinak. Asi bych nerad připustil nějakou diskuzi nad tím, že progresivního na desce In Infinite Illusion neslyším zhola nic, ale mýlit se samozřejmě můžu. Pokud jde o ten industrial metal, záleží, odkud vane váš inspirační vítr. Pokud vycházíte z Godflesh, prapůvodních Ministry, NIN, Fear Factory nebo novějších Corrections House, budete se na to dívat trochu jinak, než pokud máte primárně naposlouchané Ministry z doby úpadku (Relapse a dál) a industrial pro vás znamená zapojení (téměř) jakékoliv elektroniky do metalového zvuku. Asi nechci úplně soudit, který pohled je ten správnější, chci tím jenom osvětlit, že industrial se může chápat jak zeširoka, tak i z poněkud užší perspektivy.

Aktuální muzika MM spíš než do ranku odlidštěné, strojové a studené tovární produkce spadá do metalové zábavy v tom lepším slova smyslu. Je to vyprodukovaná až předprodukovaná, teatrálně pojatá až bombastická tvorba, která mě někdy baví víc (Rob Zombie), někdy míň (Devin Townsend), ale kterou si nedovedu představit, že bych poslouchal dlouhodobě. Právě díky té propasti mezi reálnou kapelou a výslednou produkcí, což ale samozřejmě chápejte jako nastavení mých osobních priorit, a nikoliv jako objektivní hodnotící kritérium. Album In Infinite Illusion je totiž z hlediska řemeslného docela v pořádku a oproti debutu je to obrovský kus cesty vpřed. Jednak variabilita skladeb, práce s hlasem a jeho různými polohami, s celkovým spádem a dramaturgií desky – to všechno je na úrovni, která zaručuje posluchačsky vděčný zážitek. Jednotlivé skladby jsou velmi svébytné, jednoznačně je začnete rozeznávat a oddělovat už po jednom poslechu a myslím, že není lepšího důkazu o tom, že Dan jako skladatel za ty roky zásadně vyrostl. V běhu alba je pak naprosto logické, že po odeznění skladby Fire přichází zklidněná Clouds a že jsou to přesně tyhle detaily, které byť vypadají naprosto samozřejmě a přirozeně, nejsou dány do vínku všem.

Namítat proti tomuto modelu můžeme leccos a zjednodušit to celé můžeme tak, že je to všechno na efekt. Efektní světla, efektní zvuk, efektní fotky, efektní šoumen za bicíma, ale v jádru se tu přehrává bledě modrá varianta hudby, kterou jste už mnohokrát slyšeli. Od slibovaného industrial metalu (dejte vzorek z poslední doby) se to celé posouvá někam k Tägtgrenovým Pain, což byl pro mě vždycky spíš takový symbol elektro-metalové zábavy, byť většinou (hlavně z počátku) s docela dobrou pověstí. A s novou deskou Mean Messiah je to podobné. Řemeslně je naprosto v pořádku, skladby mají spád, logickou strukturu a produkčně je vše uchopeno na úrovni, která se minimálně v našich podmínkách neslyší často. Že je to celé spíš povrchní a do značné míry spotřební, je problém, který můžu mít já, ale který nemusí mít většina dalších.

V úplném závěru snad doplním několik poznámek k fyzickému vydání a ke zvuku. CD edice je stručně řečeno zpracovaná krásně. Použití průhledného tištěného materiálu je ... ehm efektní, lehce vám možná připomene album Lateralus od Tool a celkově rozhodně zaujme. Ke zvuku mám takový rozporuplný vztah. Nelze neslyšet jeho výraznou přeprodukovanost, kterou osobně nevyhledávám. Bubny jsou razantní až příliš, k čemuž do protisměru jdou velmi upozaděné činely a prakticky neviditelná baskytara suplovaná hlouběji posazenou kytarou.  Samplů a elektroniky je přehršel a celkově vzniká docela zmatek, který budete při poslechu na něčem slušnějším složitě rozlišovat v nějakém uspořádaném prostoru. Jednoduše řečeno je to smršť, kterou částečně zachraňuje velmi slušná dynamika masteru - bez ní by se to totiž rozpadlo naprosto, ale ani ta na všechno nestačí a třeba v klidnější Clouds to praská docela slyšitelně. Subjektivně mě tento styl produkce a zvuku neoslovuje, je příliš umělý a vyumělkovaný, aniž by současně vytvářel nějakou specifickou podobu spjatou s tou konkrétní kapelou.