Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Znamení tří se proplétá světem jako mor. Tuto symboliku nalezneme v mnoha duchovních sférách i jiných filozofických až humorných ujednáních. Tentokrát se rovněž o slavné číslo tři dotkneme skrze trojici kapel, která přispěchala se svými třemi skladbami. Vzniklo tak split album Metamorphosphoros, jež hostí umělce z Mexika, Spojených států a Ruska, jmenovitě Precaria, Deathspiral Of Inherited Suffering a Dominus Ira. O celou kolekci se postaralo vydavatelství I, Voidhanger, které na svém hřbetě nese nejeden black/death metalový klenot.

Ačkoliv split alba nemám příliš v oblibě… ale to už jsem psal tolikrát, že nemá smysl to dále rozvádět. Prostě mě tahle práce zaujala už kvůli vydavateli, který zaštiťuje velkou řadu zajímavých pojmů na černé scéně. Toto split album je tak typickým ukazatelem stáje I, Voidhanger a představuje jasný charakter a filosofii jejich směřování. Máme tu jasně daný okrajový žánr, perfektní grafickou práci (autor titulního motivu je Elijah Gwhedhú Tamu aka Ikonostasis) a velmi kvalitní náplň. Tím jsem vlastně prozradil, že tohle splitko je vážně povedený kousek.

Sice v úvodu píšu, že trojice kapel přivedla do kolekce trojici skladeb, ale vůdčí (snad hlavní tvořitel myšlenky této nahrávky) kapela Precaria si střihla ještě malé intro. Říkám malé, protože stopáží se vejde do dvou minut zcela s přehledem, kdežto všechny další skladby neklesnou pod šest minut (s výjimkou jedné, která kdyby byla o deset vteřin delší, tak přes šest minut má). Na to volně navazuje fakt, že album je přes hodinu dlouhé, což v daném hudebním dění může být vnímáno jako náročný tah. Ovšem díky jemné rozličnosti kapel, jste vždy u nového dějství omámeni svěží podobou a jinou strukturou, jiným přístupem. Zkrátka jistá odlišnost všech kapel tu je, ačkoliv je spojuje celá řada aspektů.

Hudebně se tu bavíme o okultním blacku s velkou náklonností k rychlému pojednání. Nahrávka neuvěřitelně sype a tlačí na pilu, co jí síly stačí. Najdou se zde sice volnější pasáže, ovšem ty neberme jako možné uvolnění, ale jako zádumčivější formu. Je na místě přiznat, že z určitých momentů jde vyloženě strach. Zvukově se totiž všichni opírají o dost syrové a ostré malby. Prostor pro jemnosti tu jednoduše není, ani nemá být. Nebojím se říct, že ta deska je vyloženě zlá a nekompromisní. Byť to zní jako nafouklé kydy, které lze slýchat na celou řadu nových nahrávek. Zde tyto pojmy nabývají na skutečných rozměrech a při poslechu vám dojde, že to není výkřik do prázdna. (Prostě žádní umělohmotní Dimmu Borgir nebo festivalová hopsanda Behemoth). Ta nenávistná energie a ortodoxní chaotická škála vědomí proudí naprosto volně avšak přirozeně. Rozhodně necítím, že by něco bylo vynucené, že by tahle kytara zněla až příliš okultně, jen aby tak zněla. Tak to prostě necítím, ačkoliv pochopím, že ne každému to může přinést něco zajímavého. Mně tento styl blacku naprosto vyhovuje a proto jsem z Metamorphosphoros nadšený.

Těžko lze popisovat, která kapela zní na splitku lépe, čím se jejich styly odlišují. Nevnímám to jako bernou minci. Snažím se vstřebávat desku jako celek a prožívat ji kousek po kousku bez ohledu na to, kdo zrovna drží kytaru v ruce. Chápu to tak, že o nějaké soupeření ani nešlo. Účel byl sjednotit se v jednu myšlenku a navodit atmosféru k jednomu společnému cíli, kterým je tato esoterní skupina skladeb. Nehledejte tu progresivní a technické kejkle, nehledejte tu ani chytlavé melodie, nebo jinak výrazné motivy, které rozeznáte po pár vteřinách. Tohle je masivní dílo od začátku do konce. Je to proud mimosmyslových dějství a osobně můžu říct, že mně ta deska dokázala velmi pomoci. Sedla totiž perfektně do nálady a její atmosféra se rozprostřela po okolí tak důsledně, že jsem nic nevnímal. Jistá forma transu? Možná ano. Každopádně tohle je velmi silný materiál.