Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to už pět let od poslední seance s kapelou Melechesh, která do okolního světa šíří svoji doktrínu exotických symbolů a historie. Nehledíc na bomby Hamásu ani na zježené pejzy zachmuřených starců, kterým slovo tolerance říká asi tolik, co vůně zanícené předkožky. Melechesh kuli železo dávných mýtů kalené olejem z rozpuštěných ikon. Riziko povolání na sebe brali jako druhou kůži, protože černý běs není v židovské enklávě tolerován, ale naopak pronásledován a trestán. Pojem underground zde nabírá zcela jiné rozměry, než na jaké jsme zvyklí my. I když kapela pokaždé nahrávala mimo Izrael, ve své domovině měla ustláno nejspíš na kaktusech. Melechesh se už před nějakým rokem rozhodli zvednout kotvy a přestěhovat se. Nyní jsou doma v Nizozemí, snad nejbenevolentnější zemi na světě, a tvoří v klidu a dostatku.

Nová deska se opět může pochlubit krásným obalem, na jaké jsme u nich zvyklí. Jejich dvorní tvůrce, John Coulthart, který je podepsán pod posledními třemi alby, je dobrou volbou a jeho bohatě pojaté vize plné drobných detailů a ornamentů jsou ozdobou ve svém oboru. Co se týče šperkařského příslušenství desky, musím se zmínit o několika hostech, kteří se na nahrávce podíleli. Jsou to Rob Caggiano (ex-Anthrax), Max Cavalera (Soulfly) a Sakis (Rotting Christ). Každý přispěl svým kumštem ke společnému dílu a vy si je v těch aranžích zkuste najít.

Album nese jméno sumerského Boha umění a moudrosti. Pod jeho pláštěm se pro nás rozkrývá většinou neznámý svět dálných mýtů a legend. Čeká nás tápání v cizíc stopách, cizí jména a souvislosti se bez studia pochopit nedají, o to víc nás deska bude fascinovat svou cizokrajností a tajemnem. Kdyby své vyprávění pojali čistě v duchu tradiční hudby, oslovili by jen malou skupinu lidí milujících ethno/world music. Naštěstí pro mě a řadu dalších, Melechesh používají nešifrovaný jazyk srozumitelný všem milovníkům tvrdého kovu bez rozdílu. Jeho předností je velká rozmanitost, sahající od východu na západ. Uplatňují se v něm postupy jak lokálně zabarvené, tak univerzální, a touto svojí širokou náručí si troufají obejmout posluchače napříč světem, vírou a kulturou. Tento způsob práce se jim vyplácí, protože se už řadu let mohou považovat za úspěšnou kapelu, která daleko přesáhla hranice své domoviny a provětrala světovou scénu pěkně od podlahy.

Začouzená pověst skupiny, nesoucí zprávy o orientálním blackmetalu, je jen jednou z kapitol v knize nářků, ze které si berou munici do svých skladeb. Black, tak jak ho většinou chápeme a cítíme my v Evropě, se v jejich notách neobjevoval nikdy, jeho blízkovýchodní forma uniká provazům snažícím se ho těsně sešněrovat a jde si svou cestou. Enki je na tom stejně. Dominuje mu dravost, návykový rytmus mnoha podob a často líbivé melodie, které činí tuto desku velmi přístupnou. Víc než blacková strohost se zde uplatňuje členitá stavba motivů sledovaná stacatem riffů a strmých pádů. V bohatém kotli jejich inspirace se mezi listy palem prohánějí krásně vlnité linky nedávající prostor fádnosti a nudnému povalování. Kytary jsou vytaženy hodně vysoko, vyřezávají tenkým ostřím filingránské obrazce do hliněných zdí a padající prach se víří v sloupech světla pochodní. Ze všech stran zní blízkovýchodní žalmy, nahé pupíky orientálních tanečnic se lesknou potem a za vraty synagog se vzrušeně dupe po jarmulkách. Nasládlá chuť zralých plodů je slyšet v každém taktu a atmosféra teplých nocí láká k zakázanému hříchu. Tento laskavý střet kultur nejlépe vystihuje setkání ostrých riffů s cinkotem asijských strunných nástrojů jako saz a sitar.

Melodické linky, které za burácení kotlů vzlínají vzhůru, svítí nápady a přes svoje kouzlo neztrácejí nekompromisní tvrdost. Podloženy duněním bubnů, které svojí vahou svádějí k myšlenkám na smrt, útočí na zmámenou mysl bezvěrců jako dýmka haše. Padáme níž, níž, až do druhého suterénu katakomb vládců Sumeru, k čemuž nám z pichlavé smršti písku zní jako doprovod Ashmediho skřehot povolaný pro tento den. Drcená slova mezi zuby, která se nedají nazvat přímo zpěvem, vrčí nenávistným plamenem a odskřípané texty získávají punc věrohodného svědectví. Melechesh s Enki prodloužili své kořeny blíž našemu světu a udělali další krůček k rozvolnění hranic mezi tím, co je domácí a co cizí. Davidova hvězda se dá nosit nejen jako stigma, ale i jako hrdý symbol identity.